Článek
Cesta do kopce, vůně lesa a měkoučký mech pod nohama. Středeční dopoledne plné čerstvého vzduchu.
Vřelé pozdravy šumícího lesa a hudba zpívajících ptáčků. Sluníčko v zádech, vyšší tepová frekvence, mírně orosené čelo a široký úsměv. To je léto v horách.
Nahoru tě táhne zvědavost značně zvučného zvonu, který nosí místní zvíře, aby neztratilo své nejbližší. Kráva.
Zastavíš se. Nádech, výdech. Horský vzduch ti proudí tělem a ty jen posloucháš tu nejkrásnější skladbu. Zvuky přírody.
„Otoč se,“ šeptá ti vánek od pohupující se větvě stromu, pod kterým stojíš.
Zatají se ti dech. Les, kterým jsi šla, končí a přenechává prostor dalším. Nekonečné moře horských vrcholů.
Ten obří kus skály. Koukáš na něj, on kouká na tebe a nejsi si jistá, zda je skutečný. Zda ty jsi skutečná. Jako by se špičky tvých očí chtěly dotknout nebe.
A tak jen stojíš a hledíš. Stojíš a posloucháš. Stojíš a nevěříš. To je léto v horách.
