Článek
Zní to moudře jak od babičky z Ratibořic, ale do praxe se to zavádí nesnadno.
Kdysi jsem bojovala se syndromem vyhoření. Víte, spisovatelská profese má jednu zásadní nevýhodu. Produkt, který chcete vydat a prodat, se vytváří hrozně dlouho. A moc času musí taky jen tak ležet a odpočívat, čekat na vaše čerstvé oči. Po vydání zase musíte dlouho čekat, než se na trhu uchytí (čekat a platit za reklamu). Já si ale syndrom vyhoření užila, když jsem začínala podnikat, tehdy ještě ne s knihami, ale s psaním textů na zakázku.
Makala jsem jak šroub, abych už už viděla cíl. Cílem pro mě byl důkaz, že se psaním mohu živit. Nastavení dost vysoké sazby, aby měsíční výdělek za něco stál. V tom jsem zapomněla na to zásadní. Že jsem si psaní jako profesi vybrala proto, že psaní miluju. Strašně jsem se těšila, až už budu žít ten život snů, že mi vůbec nedošlo, že už ho žiju.
A do té pasti padám zas a znovu. Už se těším, až knihu vydám, že si neužiju proces psaní. Tak už chci, aby kniha začala vydělávat, že si ani neužívám ten pocit, že nabízím čtenářům svou vlastní knihu. Chci tenhle zajímavý článek napsat co nejrychleji, abych mohla makat na něčem dalším, a vůbec si neuvědomuji, že píšu o závodním lyžování, mém nejoblíbenějším tématu, a měla bych si užít každou minutu, kterou psaním strávím.
Myslím ale, že nejsem sama. Vždyť kdo z vás, milí čtenáři, si dovede užít práci, která ho třeba baví, místo aby se těšil domů? Kdo z vás si užívá vaření, které miluje, místo aby počítal minuty, kdy bude večeře na stole?
Nedávno jsem četla na skvělém serveru Bez frází článek od krasobruslaře Tomáše Vernera. Zde píše:
„Tehdy mi Dan vysvětlil, co se říká, a ne každý si to naplno uvědomuje. Že cílem je už samotná cesta sportovním životem. Ne ocenění. Ne medaile z olympiády. Ano, je výborné, že to někdo dotáhne až na absolutní vrchol. Ale když vidíte jen medaile, celý rok se smrskne jen v neustálou přípravu na něco. V našem případě stačí, aby po jedenácti měsících tréninku přišla chyba v jednom ze sedmi elementů první závodní jízdy, a všechno je v pytli. Kdo se na tohle podívá běžným rozumem, ani by si snad neměl sundat chrániče a jít na led. Měl by se zhroutit. Dan to vzal z druhé strany. Naučil mě vnímat, že každý den, každý trénink mi sám o sobě něco dal. Každý den jsem o sobě něco zjistil.“
Ale co to má společného s podnikáním?
Užívat si proces a netěšit se na výsledek. Tak můžete prožívat podnikání, studium a vlastně celý život. Nikdo se netěšíme, až umřeme, ale přitom samotný proces žití sotva vnímáme a ženeme se od mety k metě.
Je velký rozdíl mezi udělat a dělat.
Mezi prožít a žít.
Do tohoto marasmu nás paradoxně přivedl všechen humbuk okolo osobního rozvoje. Znáte bestsellery, které vás mají naučit produktivitě?
Co třeba – Jak mít vše hotovo?
Je velký rozdíl mezi tím mít vše hotovo a něco dělat.
Když chceme něco udělat, místo abychom to dělali, tak hledíme vstříc výsledku. Odhlížíme od cesty. Zaměření na cíl je fajn, je třeba vědět, kam jdeme a nebloudit, ale cesta samotná se nám snadno smrskne na závod, který chceme uběhnout co nejdřív.
Místo abychom se rozhlíželi kolem, zastavili se na svačinu na krásné vyhlídce a třeba taky trochu zabloudili, vždyť někdy to stojí za to.
Třeba když vyhoříte a musíte si odpočinout.
Děláme to neustále.
Tak schválně:
Kolikrát jste šli do postele spokojení s pocitem, že máte vše hotovo?
A kolikrát jste se uprostřed dne prostě zastavili a byli tady a teď?
Počítám, že odpověď na první otázku bude obsahovat mnohem vyšší číslo. Dost možná ve vaší odpovědi na tu druhou otázku svítí jasná nula, protože být tady a teď zapomínáme bolestně často.
Já takhle myslím odmalička, těšit se na nové začátky patří k mé povaze. Když otvírám nový krém, už se těším, až dojde a já si koupím nový. Když jsme si pořídili psa, už jsem přemýšlela, jaký bude ten příští pes, což je vůči tomu psovi fakt nefér, ale číst neumí, tak to klidně přiznám.
Takové drobnosti moc škody nenadělají.
Dokud tak nezačnete nahlížet na celou kariéru a celý život.
Tak jsem se tedy pokusila nahlížet na cestu jako na cíl.
A uvědomila jsem si, proč jsem vlastně s psaním začala. Protože jsem chtěla psát, protože jsem hledala způsob, jak se živit psaním. Až později jsem se ponořila do online bahna a vytyčila si misi, že já budu psát jinak. A mnohem později jsem se odrazila ode dna, začala budovat svou osobní značku a našla se v psaní knih. Ale k této práci mě přivedla vášeň pro psaní, tak bych měla být šťastná už teď. Co mi tedy brání prostě psát a užívat si, že můžu?
Zpomalit, psát knihy a brát psaní na zakázku, dokud knihy neunesou celý příjem, a nespěchat na ně. Užívat si, že můžu psát a brát za to peníze. Mít radost, že si můžu tvořit své vlastní podnikání. Vzdělávat se. Celý život se učit nové věci, to byl můj sen, a teď je z toho moje povinnost. A vůbec, celý život píšu, a teď to dokonce někdo čte? Není to skvělé? O tom se mi ve dvaceti ani nesnilo!
Užívat si, že můžu psát, a taky to, že psát nemusím, že můžu taky lyžovat, ochutnávat víno, číst knihy, které mě vůbec nikam neposouvají (taková kniha neexistuje, zvlášť když jste spisovatel, ale o tom jindy).
Tak se nechte inspirovat jednou spisovatelkou a jedním krasobruslařem a nahlédněte taky na svou cestu jako na cíl.
Děti vyrostou, těšíte se na to? Ne? Tak si užívejte, jak jsou roztomilé teď.
Zkuste si udělat jedno malé cvičení.
Místo seznamu věcí, které je třeba udělat, se párkrát za den zastavte a vědomě dělejte to, co děláte. Ať už to je cvičení, mytí nádobí, nebo třeba pití kávy. Všemi smysly a celou hlavou. Říká se tomu mindfulness a je to docela věda. Ale začít můžete takhle jednoduše.
Dejte vědět, jak to šlo.
Zdroje:
Tomáš Verner, Kluk ve flitrech, článek na webu Bez Frází
David Allen: Mít vše hotovo, Jan Melvil 2008.
