Článek
Došlo mi to v plné síle, když jsme s dcerou koukaly na Pocahontas. V postmodernismu se stalo trendem obdivovat se primitivním kulturám (tedy, oni s tím přišli už osvícenci, ale postmodernismus mnoho jejich chyb opakuje). Ano, domorodí indiáni žili v mnohem větším souladu s přírodou, dovedli se přizpůsobit jejímu rytmu a v mnohém se cítili svobodněji než my v naší uspěchané době. Ale vždy, když se obdivujeme primitivním kulturám, mějme na paměti tu polovinu lidstva, která si z té svobody moc neužila.
Ženy.
A dokonce Disneyovská pohádka nám to připomíná. Indiáni si vychutnávají soulad s nádhernou nedotčenou přírodou a svobodně běhají po lese a pádlují na zurčících řekách.
Ale hlavní hrdinka, náčelníkova dcera, se má vdát a usadit.
Tento model sledujeme po celou dobu až do počátku 20. století.
Nezáleží na tom, jak úžasná, barevná a rozmanitá kultura v dané společnosti vládne. Ženám jsou vždy vymezeny nesrovnatelně užší hranice než jejich mužským protějškům.
Nedbejte na pohádky ezožen o dávném uctívání ženské síly. Je pravda, že ženy v minulosti mnohem víc spolupracovaly a vytvářely vlastní kulturu, do které muži neměli přístup. Protože jim také nic moc jiného nezbývalo, venkovní svět byl vyhrazen mužům, tam si žádné ambice klást nemohly.
Ano, společnost má v otázce rovnosti pohlaví ještě co dohánět. Stejně jako v otázkách jiných.
Ovšem žena se dnes může rozhodnout nemít rodinu a dělat kariéru.
Nikdo ji nevyobcuje, rodina ji nevydědí, kamarádky ji neodsoudí.
Vyslechne si pár urážlivých poznámek, které by na účet starého mládence nikdo neutrousil. Ale pokud to dotáhne třeba na kancléřku a bude rozhodovat o životech mužů v celé Evropě, tak se tomu může jen smát.
Žena se může navíc rozhodnout mít rodinu A kariéru. Což je těžké, ale není to nemožné.
Narazí na překážky ve vlastní hlavě, na tlak okolí, které jí bude vnucovat, že matka se má přece úplně a jenom věnovat dětem, jinak není dobrá matka.
Pokud ji manžel v této roli nepodporuje, tak je taková cesta skoro nemožná, tam bude pořád narážet na zeď. Ale znám takové, které to i bez manžela nebo bez jeho podpory dokázaly.
Jiné překážky jsou systémové. Dostat v Praze třeba i tříleté dítě do státní školky je skoro nemožné, dvouleté dítě nedostanete pomalu ani do soukromé. Stát peníze, které od nás vybere, dává na mnoho bohulibých projektů, ale ne na zakládání nových škol, školek, nebo dokonce jeslí. Nedává dotace firmám, aby zakládaly firemní školky a dětské skupiny, nepomáhá třeba ani nemocnicím, pro které jsou mladé doktorky klíčové a potřebují je dostat do práce co nejdřív.
Stát vám nedovolí vybrat rodičovskou dovolenou dřív než za 18 měsíců, což dohromady s mateřskou dovolenou znamená, že jeden z partnerů musí být 2 roky doma. Přičemž nesmí dát dítě na hlídání na delší dobu než 92 hodin v měsíci, jinak rodina o příspěvek přijde. Úleva na daních za nezaopatřenou manželku je demotivující, a žádná úleva na daních za pracující manželku nebo třeba možnost odepsat si z daní plat chůvy, to v našem systému nehledejte.
Takže ano, máme co zlepšovat.
Ale ženy mohou dnes bezpečně udělat kariéru s dvěma dětmi a dotáhnout to na premiérku nebo s šesti dětmi třeba na nejmocnější ženu Evropy. Ano, první z nich obdivuji, tu druhou ne. A stále platí, že jako za každým úspěšným mužem stojí skvělá podporující žena, tak za každou úspěšnou matkou stojí její skvělý manžel, který ji v tomto podporuje. Být otcem a mít kariéru je o trochu jednodušší.
Ale jde to.
Když se podíváme zpět do historie, tak zjistíme, že nikdy v dějinách jsme toto nemohly.
Nikdy v dějinách jsme neměly na výběr.
Nikdy v dějinách jsme nemohly chodit všude, kamkoliv, bez doprovodu, být svobodné matky, střídat partnery, vládnout státům, léčit lidi, vést firmy, nemocnice, mít vlastní živnost a k tomu všemu třeba mít i děti.
Svět by určitě mohl být lepší, ale ta největší práce už byla odvedena za nás.
Tak buďme vděčné a to, co se ještě musí vylepšit, na tom pracujme.
Vyjděme do světa a dělejme nejlépe to, co nejlépe umíme.
Mluvme s manžely a kamarády o tom, co ženy skutečně potřebují.
Vychovávejme z dcer sebevědomé ženy.
A vychovávejme ze synů mladé pány, kteří si žen váží.
To se ostatně dělá nejlépe tak, když si budou moci vážit nás, svých matek.
Protože víc šancí jsme k tomu všemu neměly nikdy dřív než dnes.
Zdroje a další čtení:
Milena Lenderová, Božena Kopičková, Eduard Maur, Žena v českých zemích od středověku do 20. století, NLN, 2008.
Sheryl Sandberg, Opřete se do toho, Dokořán, 2013.
