Článek
„Uděláme si kino,“ pronesla jsem vážně a sledovala nadšení v dětských očích.
Zapnuli jsme Hvězdné války, já položila na stůl mísu s popcornem, dvě děti, já, pes a kocour jsme se pohodlně usadili na gauči. Zazněla typická fanfára, kterou všichni milovníci této sedmdesátkové pohádky tak dobře znají. A já stočila pohled k mobilu v mé ruce, abych objednala nákup na zítra. Nedošlo mi, jak urputně zakazuji dětem double screening, tedy civět do druhé obrazovky, když hraje televize. Jsem rodič, já na mobilu pracuji a obsluhuji rodinu, kdo je víc, ne?
Když jsem objednala nákup, ještě jsem se rozhodla odpovědět na zprávu, vyfotit nás, jak jíme popcorn, a poslat to babičce. A v tom se mobil vybil. Jak jsem civěla do černé obrazovky, musela jsem uznat, že jsem ulítla. Že jsem dětem dala špatný příklad.
Odnesla jsem mobil do nabíječky ve vedlejší ložnici.
„Tak, už nás můj mobil nebude rušit,“ prohlásila jsem.
„Ty sis ho dala do módu nerušit?“ ptal se syn zvědavě.
„Ne, dala jsem ho do vedlejší místnosti, to je nejjistější.“
Co je to double screening a proč je to špatně
Jsou věci, které jsou fajn, když jsou double. Double cheeseburger, double whiskey nebo double espresso. Ale pak je tu třeba double standard a teď máme moderní double screening.
Pojem pochází z anglického slova „screen“ (obrazovka), které dnešní psychologové, učitelé i žurnalisté běžně používají pro označení všeho, co má obrazovku – televize, mobil, tablet a počítač. Tedy toho, čeho máme my a především naše děti každý den víc, než je zdrávo.
Nu a double screening je ve zkratce to, když sledujeme obrazovky dvě. Mobil u televize je nejčastější – z rodinné zábavy sledování filmu se snadno stanou tři izolované bubliny – všichni koukáme spolu na film, ale každý civí do svého mobilu. Double screening ale dnes zažíváme i v práci. Pracuji na počítači a zkontroluji zprávy na Whatsappu. Taky běžná situace.
Proč je to špatně? Protože vědci poslední dobou zjistili, že nejsme schopni soustředit se na jednu věc najednou. Pouze bleskově střídáme zaměření naší mysli. Tedy když píšu na mobilu, možná si myslím, že dávám pozor, ale nedávám. Když jsem na mobilu, má pozornost nepatří dětem, ale mobilu.
Horší ale je, že všichni se dnes hůře soustředíme. Děti, které od malička nic jiného nevidí, trpí mnohem častěji neschopností se soustředit a stejný problém už pozorujeme i u sebe. Navíc nám mobily berou schopnost nudit se a zpracovat vjemy. Double screening neumožní užít si film naplno, pokud je napínavý, tak to dává smysl, to snad mobil ani do ruky nevezmeme. Ale představme si situaci, kdy na obrazovce nastane nudná a zdlouhavá scéna. Kdybychom nemohli odklonit pozornost k mobilu, možná bychom si v průběhu té scény odpočinuli a víc si užili zbytek filmu. Každému kinematografickému počinu nesedí rychlé tempo. Plonková scéna ve filmu i v životě navíc umožní našemu mozku zpracovat vjemy, a máme tak víc prostoru zamyslet se nad dějem, lépe ho pak pochopíme.
Všimněte si, jak často propadáte double screeningu. Nebo také tomu double standardu, když zakazujeme dětem něco, co sami děláme, naše výchova se mine účinkem.
Zdroje:
Jonathan Haidt: The Anxious Generation: How the Great Rewiring of Childhood Is Causing an Epidemic of Mental Illness, Penguin Press, 2024.
