Jak vznikly šachy? Ve středověku všechno mělo vznešený účel, i hraní si

Středověk byla doba, která všechny činnosti posuzovala podle toho, zda a jak povznáší duši směrem k Bohu nebo jak jimi koná člověk boží vůli. Běžní lidé si tím hlavu tolik nelámali, i když mravokárci hřímali z kazatelen o tom, že co je neužitečné, je škodlivé. Ovšem duchovní a ti, kdo se zasvětili Bohu, ti měli být dokonalí a za zdmi kláštera se neměl ozývat smích.

Středověká morálka nahlížela na smích s podezřením. Veselý člověk bere věci nadarmo, nevážně, ovšem ani středověcí mravokárci nemohli popřít, že bible je plná smíchu a zpěvu. A ani oni se občas smíchu neubránili. Ale hra, to bylo něco jiného. Hra zaváněla hazardem a hra ubírala čas, který mohl být jinak vyplněn modlitbou či prací.

Ovšem když prohlédneme mezi řádky regulí a nařízení za zdi kláštera, naskytne se nám podstatně barevnější obrázek.

Už od 11. století se dočítáme o biskupech a opatech, kteří vášnivě hráli kostky, deskové hry a věnovali se i něčemu, co připomíná sport. Z opatství v Reichenau vyjížděli mniši s vlastními turnajovými koňmi na rytířská klání, takže nepochybně za zdmi svých klášterů pilně trénovali. Dnešní turisté mohou obdivovat pozůstatky po hrách či početních úkonech vyrytých do omítky křížových chodeb. Ovšem co vůbec středověk pod slovem hra rozuměl?

Ve středověké latině slovo ludus (hra)znamenalo cokoliv: hru, sport, báseň, improvizované divadlo, milostný akt i válku. Bylo to všechno, co vybočovalo z rutiny. A právě tady se skrývá zádrhel, který hru z řeholního života vylučoval. Život v klášteře se řídil přísným rytmem: proto sem hra nepatřila. A tak si mniši museli svou zálibu v nevinných hrách ospravedlnit biblickými a náboženskými argumenty.

Začněme tím, co prošlo bez pohoršení. Benediktini se už v raném středověku utkávali v biblických kvízech – takové hádanky měly pobavit i poučit. Soutěžili v týmech, sčítali body, pořádali turnaje a rozdávali ceny. Pak přišla rythmomachie, číselná hra na šachovnici, v níž se černé a bílé kameny utkávaly za využití matematických vzorců. Tato hra si vysloužila pověst vážené zábavy a oblíbili si ji i učenci jako Jan ze Salisbury nebo Roger Bacon. A co víc – dotáhla to až na učební látku v rámci sedmi svobodných umění, tedy takových středověkých univerzitních osnov.

Šachy pocházejí už ze středověku, ale do Evropy přišly z Arýbie. Přes islámský svět a Indii, původně s abstraktními figurkami, se dostaly i do vrcholně středověkých klášterů. Mniši je brzy „pokřesťanštili“: místo šáha nastoupil křesťanský král, z válečného slona se stal biskup, z vezíra královna. Šachovnice se stala obrazem středověké společnosti.

A pak tu byly ještě sférické šachy – vesmírné, sedmiboké, s hvězdami, planetami a znameními zvěrokruhu. Hrálo se o nebeskou harmonii. Aby se hře mohl učenec a mnich především věnovat bez výčitek, muselo se v ní skrývat poučení, vyšší smysl. V moderních vzdělávacích systémech víme, jak důležitou roli hraje herní prvek v motivaci studentů. Gamifikujeme i čištění zubů a běžnou denní rutinu, abychom sami sebe motivovali. Středověké pedagogické metody by nás tedy mohly inspirovat.

Zábava tedy nesměla být jen tak. Musela v sobě skrývat duchovní přesah. A tak vznikaly třeba „duchovní kostky“. Například biskup Wibold vytvořil hru, v níž každé vržené číslo odpovídalo nějaké ctnosti. Německý filozof Leibniz se k ní ještě v 17. století vracel jako k duchovnímu tréninku.

Podobně se upravila třeba střelba na kužely (dnešní kuželky nebo bowling), kde kužely představovaly modly – a mniši je s nábožným zápalem bořili a hráli si tak na rozčílené starozákonní otroky. Soutěž ve shazování figur tak představovala ale duchovní triumf nad pohanstvím, který byl pro církev v raném středověku tak aktuální.

A co sport? Tělesná výchova se do klášterů dostala i díky Galénovi, antickému lékaři, který prohlásil, že pohyb je zdravý. Ač v něčem Galénovi vděčíme za až děsivé přehmaty středověkých lékařů, v tomto se nemýlil. Galénova autorita se nezpochybňovala, takže mnichům se otevřely dveře ke sportu. Ty řehole, kde mniši neměli dostatek fyzické práce, například v zahradě, musely zavést tělesnou výchovu jako takovou.

Ovšem hry, které se hrály mimo klášter, si mniši přebrali po svém, aby zapadaly do morálního obrazu řeholního života. Hrubé míčové hry přetvořili v jeu de paume, mírnou, elegantní předchůdkyni tenisu. Hrála se v křížových chodbách. Bez pálky, jen dlaněmi.

Takový tenis se dostal na šlechtické a královské dvory poměrně brzy. Král Ludvík X. ho prý hrál tak dlouho a intenzivně, až vyprahlý uchopil pohár s vodou (spíš vínem) a smrtelně se přepil. Karel VIII. na tenis tak spěchal, že se praštil do hlavy o zárubeň a zemřel. Největší tenisovou hvězdou 15. století byla žena – Margot z Monsu. Hrála pod patronátem francouzského krále Filipa Dobrotivého a později vstoupila do kláštera. Není vyloučeno, že tam rozjela první klášterní tenisový kroužek.

I nejzbožnější vrstvy si někdy zahrály divadlo. Divadlo tvořilo kurikulum třeba také jezuitského vzdělávání a na pozitivní roli živých obrazů se jezuité shodli i se zakladatelem moderních pedagogických metod Janem Amosem Komenským. (Není bez zajímavosti, že Komenský a jezuité od sebe při tvorbě učebních plánů dost opisovali.)

Divadlo a oživlé obrazy doprovázely především různé svátky a rituály, hrály se vánoční i velikonoční hry. Často se právě do nich začlenily nenásilně míčové hry. Oblíbené bylo téma, kdy pastýři mezi dárky Ježíškovi přinesli a nabídli míč, aby si mohl pohrát jako běžné dítě. V tom se ale skrývala hluboká symbolika. Míč zde představoval sluneční kotouč a symbolizoval tak, že Ježíš je sol salitus – slunce spásy. Toto posvátné pojetí míče si pak mniši přenesli i do běžných míčových her ve svém tělovýchovném kurikulu.

Míč jako symbol Krista. Hra jako cesta k Bohu. V tom se kruh uzavřel a míčovým hrám se dostalo posvěcení.

Někdy mniši spojili mystiku se zábavou tak dokonale, že se hra stala jistou formou meditace a modlitby. O tom svědčí dochovaná kniha O zlaté hře, kde se jednotlivé hry pojily s hříchy a ctnostmi: šachy proti pýše, tanec proti lenosti, karty proti necudnosti. Je vidět, že gamifikace zdaleka není vynálezem 21. století.

Středověký člověk si hrál jako dnešní člověk. Ale morálka v 10. až 14. století netolerovala zahálku a zábavné kratochvíle, vše mělo být užitečné, vše mělo mít smysl. Tak také hra se musela stát nástrojem vzdělání a spásy, zrcadlem světa, jazykem vzdělanců.

Kláštery, které musely na morální význam zábavy položit ještě větší důraz, si ji přetvořily zcela. Hra se stala prostředkem evangelizace, meditace, ale i každodenní úlevy. Protože i mnich je jen člověk. A člověk je homo ludus – člověk hravý.

Pokud radši posloucháte, tento týden vychází podcast o hrách v klášteře a bonusový díl, ve kterém se podíváme do středověkých učebnic přírodopisu.

Sonntag, Jörg. Tenis v arše Noemově. Hry a sport ve středověkých klášterech a řádech. Přeložil Pavel Blažek. Dějiny a současnost: historicko-vlastivědná revue, ročník 35, číslo 8, 2013, strany 38–41.​

Kneblová, Hana. Život v českých zemích ve středověku. Praha: Brána, 2016.

Lawrence, C. H. Dějiny středověkého mnišství. Přeložili Pavel Pšeja a Jan Vomlela. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2001.