Když jste nemehlo, máte život pestřejší

Miluji sport, ale jsem strašně sportovně nenadaná. Když mě naši dali na tenis, po dvou letech jsem byla stále v posledním družstvu. Děti kolem mě už vítězily na prvních turnajích, a já stále stála na kurtu s trenérkou, jejímž úkolem bylo nadhazovat míčky a trefit se na mou raketu. Z tancování mě poslali domů, protože jsem v jivu místo něžného přešlapování dupala jako žirafa, a z plavání mě vyhodili, že jsem moc často nemocná.

Na tělocviku jsem patřila k těm dětem, které při vybírání spoluhráčů do družstva na vybíjenou zůstaly poníženě stát poslední. Nejhorší známky jsem dostávala ze šplhu. Kdyby moje tělocvikářka ze základky slyšela, že dělám pole dance, asi by se hodně divila. Když se známkoval šplh, celá třída stála za čárou a fandila, abych se dostala aspoň metr nad zem, zatímco učitelka vrtěla hlavou nevěříc, jak může být někdo až takové nemehlo.

Myšlenka č. 1: Jak podporovat děti v pohybu, a přitom je ušetřit tohoto ponížení v hodinách tělocviku? Při dnešní epidemii nadváhy u dětí to stojí za zamyšlení. Potrápíme je dvakrát týdně na 30 minut (odečtěte si převlékání) a utvrdíme je v tom, že pohyb není pro ně…

Mimo tělocvičnu jsem měla pohybu dost, protože jsem jezdila na koni. Byla jsem nemehlo. Zatímco ostatní kamarádky pokračovaly na závody, já jezdila s kolečkem a byla ráda, že se můžu svézt na starém kulhavém koníkovi, kde po mně nikdo nebude nic chtít. S cholerickým trenérem, který po nás házel košťata a klíče, býti nemehlem bylo pestré, ale nikoliv příjemné, to přišlo později.

Když jsem objevila běhání. Ano, bez fyzičky jsem se hrabala sípajíc do kopce, zatímco mě v lese předbíhal jeden běžec za druhým. Pro všechny byl ten kopec snadný, já se ale na jeho vrcholu cítila jako vítěz. Neříkali mi snad doktoři od malička, že s tím astmatem mám mít i omluvenku na běhání na tělocviku? A podívejte se na mě, já běžím do kopce.

Když jsem se jako dospělá pustila do pole dance, rozdíl mezi mnou a šikovnými dívkami byl naprosto markantní. Trenérka nám ukázala cvik a skoro všechny ho vystřihly napodruhé, já věděla, že ho dám taky. Ale až příští týden. Pořídila jsem si tyč do obýváku a trénovala každý den dvě hodiny i déle. A na konci toho týdne jsem ten cvik dala. Trénovala jsem vytrvalost a učila se, jak pravdivé je ono tvrzení, že všechno se dá, když člověk vážně chce.

Po třech letech jsem nepostupovala do vyšších družstev. Ty šikovnější postupovaly, účastnily se soutěží v tomto mladém a atraktivním sportu. A ty méně šikovné to na rozdíl ode mě vzdaly.

Okolí, pro které taneční tyč představovala spíš ozdobu nestydatých podniků než sportovní náčiní, mě obdivovalo, když jsem visela hlavou dolů, a nechápalo všudypřítomné modřiny. Já po večerech brečela, proč jsem takové nemehlo.

Myšlenka č. 2: Srovnávejte se s nejlepšími, když potřebujete vytáhnout nahoru. Ale nezapomeňte se koukat i na zbytek populace, když vás to srovnání sráží dolů a potřebujete povzbudit.

Na tento článek jsem přišla, když jsem odevzdala dceru na lezecký kroužek a jala se zdolat alespoň tu dětskou stěnu. Jako obvykle jsem si připadala trapně, k lezení na umělé stěně jsem se vrátila po pěti letech, a zatímco tehdy jsem měla svaly zocelené každodenním tréninkem na tyči, dnes mi v předloktí tepe bolestí i na nejlehčím boulderu.

Stěna je skvělý seberozvojový pomocník, lezení vás nutí překonat iracionální strach, zapojit hlavu a vystoupit z komfortní zóny, i když jste v dokonalém bezpečí. Jenže já na stěně vystupuji z komfortní zóny ještě v jiných směrech. Zaprvé musím fakt makat, překonávat bolest, svalovou únavu a večer lezu po čtyřech. To asi znáte. Zadruhé si ale připadám jako idiot, když se trápím na dětských stěnách na horní galerii, protože na víc nemám. Když přijde kurz lezecké přípravky pětiletých dětí, pokorně vycouvám a tvářím se, že jsem se jen rozcvičovala.

Myšlenka č. 3: Vystupujete z komfortní zóny? Makáte na sobě? Tak do toho, a vykašlete se na to, co si o vás lidé myslí. Jen vy znáte svoje hranice a víte, že je překračujete. Nenechte se pocitem trapnosti zastavit, upřímně, zbytku světa jste stejně jedno.

Na základce jsem měla omluvenku na běhání, dnes běhám osmikilometrové trasy několikrát týdně. A když uběhnu trasu v příslušném čase, slavím. Své časy vám sem psát nebudu, jak říkám, jsem nemehlo, a každému, kdo pravidelně běhá, by přišly přinejmenším úsměvné.

Ale zarazilo mě, jak málo lidí se raduje, když doběhne. Běžců potkávám strašně moc. Vidím, že si na hodinkách kontrolují čas, s některými se znám a navzájem si lajkujeme aktivitu v běžeckých aplikacích. A přesto jsem nikdy nikoho neviděla radovat se po doběhu. Ani padnout vyčerpáním na trávník. Nebo se jen zastavit, vydýchat a vychutnávat ten moment, kdy to máte za sebou.

Možná to má něco společného s myšlenkou č. 3. S tím, že se nechceme cítit trapně. Nejsme přece na olympiádě, nejsme vrcholový sportovec, který doběhl pro zlatou medaili. Ale radost z výkonu není vyhrazená jen profesionálním atletům. Radost z výkonu je to, proč to děláte. Dopamin, který vašemu tělu, na rozdíl od sociálních sítí a tetrisu, prospívá.

Myšlenka č. 4: Slavte své úspěchy, překročení svých hranic. Je jedno, že vaše hranice leží na třetím kilometru nebo u pátého kliku. Kdyby se z úspěchu mohl radovat jen vítězný maratonec, o čem by ten život byl?

Možná se tady ale vracíme k původní myšlence. Když jste nemehlo, máte život jednodušší. Když jste nemehlo, každá fyzická aktivita je vykročením z komfortní zóny. Sportovně nadaní a manuálně šikovní lidé mají nudnější život. Musí zajít mnohem dál, aby měli pocit vítěze a nechali se zaplavit dopaminovou vlnou. Jejich limity jsou nedosažitelné. Musíte-li uběhnout 10 km, aby to pro vás byla výzva, máte smůlu, protože na to si zaměstnaný člověk sotva najde čas. Jestli vás táhnou nahoru jen ti nejlepší, hůře se vám hledají tréninkoví kolegové, protože těch nejlepších je málo. Jestli se unavíte až po padesátém kliku, musíte jich udělat padesát jedna, a kdo na to má čas. Zkrátka, nemehla mají pestřejší život a je pro nás k mání více dopaminu.

Pokud jste nemehlo jako já, tak víte, kolika výzvám každodenně čelíme, jak trapné situace se nám naskýtají. V profesním životě se v současné době lépe daří těm intelektuálně nadaným, dostanou se k lépe placeným pracím. Zatímco sportovně talentované děti se stejně musí učit, protože sportem se uživí jen ti nejlepší v nejlépe placených sportech. Ale v soukromém životě mají talentovaní jedinci mnoho příležitostí nás nemehla ponížit, pokud by chtěli. Od turnaje v plážovém volejbalu přes taneční výkony na parketu až po dobíhání autobusu.

Chytré dítě možná dostane samé jedničky, ale ten pocit ponížení v hodině tělocviku mu nikdo neodpáře.

Všechno bledne před těmi možnostmi seberozvoje, které se nám nemehlům nabízejí. Když je každý sportovní výkon vykročením z komfortní zóny, když můžete slavit každý uběhnutý kilometr a musíte zapojit disciplínu u každého dřepu, rostete s každým dnem. Zocelujete se a učíte se pracovat s emocemi, se strachem, budujete si odolnost k ponížení. A to se projeví ve vztazích, kariéře a životní spokojenosti.

Proto ano, pokud jste nemehlo, máte život pestřejší a ve výsledku krásnější.

Ale také: