Článek
Politická satira – žánr, který zpřístupňuje mnohdy komplikovaná témata široké veřejnosti. V roce 1997 uvedl Barry Levinson film Vrtěti psem, který rozpoutal debatu – jde o satirický formát nebo popisný film, který je téměř návodem pro politické činitele po celém světě? Příběh vypráví o mediálním stratégovi a hollywoodském producentovi a jejich vykonstruované fiktivní válce v Albánii, která slouží jako odvedení pozornosti od sexuálního skandálu prezidenta. V éře deepfakes, AI a totální polarizace společnosti, se zdá, že film nebyl varováním, ale spíše proroctvím, které každý z nás sleduje denně na obrazovkách. V rámci tohoto textu analyzuji paralely mezi filmovým dějem a současnou politickou situací.
Válku si režírujeme sami
Základním pilířem filmu je teze, že válka už není jen vojenským střetem, ale především produktem showbyznysu. Scéna, ve které mladá herečka běží před zeleným plátnem uprostřed hořící albánské vesnice, je mrazivou paralelou k dnešní generativní umělé inteligenci. Ve filmu vidíme, jak se pravda vyrábí v reálném čase. Pokud narativ nefunguje, prostě se přepíše.
Hudba, kterou hudebníci ve filmu skládají na zakázku, je klasickým příkladem branded entertainmentu. Hudba zde neslouží k oslavě hodnot, ale k jejich komodifikaci a prodeji veřejnosti. Jakmile se politická situace změní, tvůrci jednoduše přepíší text, ale proces storytellingu se nikdy nezastaví – a na pravdě už nezáleží, důležité je to, že ho píšeme my. V rámci své profesní cesty se pohybuji v zábavním průmyslu a dnes už běžně vnímám zděšenost mediálních profesionálů, kteří cítí, že je publikum dohání.
Díky nástrojům jako je například Suno AI je možné vytvořit hudební skladbu do dvou minut. Následné úpravy textu a kompozice jsou otázkou pár kliknutí. Publikace hudební tvorby je demokratizovaná – časy hudebních producentů a velkých nahrávacích společností jsou pryč. Moc vytvářet fiktivní situace v 21. století neleží pouze v rukou hollywoodských producentů, ale každého, kdo má přístup k internetovému připojení – kdokoliv z nás může brouzdat knihovnou vesnic, přidávat hořící plameny na zničené střechy domů a přetvářet pytlíky jídla v malá koťata. Požadavek technické znalosti nástrojů se snižuje každým dnem na minimum a válka se stává showbyznysem. A hollywoodským režisérem války se může stát kdokoliv.
Kulturní engineering
Film geniálně ukazuje práci s kulturními momenty, které efektivně cílí na emotivní stránku lidské podstaty. Z první světové války si pamatujeme slavné války si pamatujeme slavné Čtyřminutové muže, jejichž profesionálně sepsané monology se staly jednou z nejúčinnějších taktik v historii válečné propagandy. Tehdejší americký prezident Woodrow Wilson a vedoucí vládní organizace pro práci s informacemi George Creel pracovali s archetypem běžného muže, který se ve válce stává hrdinou – příběhy těchto mužů pomáhaly USA psát narativ, který země chtěla vytvářet. Podobný princip vidíme i ve filmu Vrtěti psem – vytvoření falešného hrdiny Old Shoe, nostalgicky působící folk song a házení starých bot na dráty demonstruje, jak snadné je vyvolat v populaci organicky působící emoce pomocí uměle vytvořené legendy.
Asi nejčastější fráze, kterou v oborovém prostředí slýcháme je teze o tom, že příběh prodává. Film zachycuje komercionalizaci války a využití sponzorů, kteří se podílí na financování válečných konfliktů. To, že je válka výzkumnou laboratoří, si můžeme potvrdit například na vzrůstající popularitě značky automobilů Jeep po druhé světové válce. Americká armáda potřebovala lehké a odolné průzkumné vozidlo – Jeep se po válce stal symbolem amerického vítězství a adaptoval svá vozidla pro civilisty, pro které byla značka mentálně dostupná z oslavných snímků. Filmový slogan Burger Kingu „Behind enemy lines or anytime“ s 303 omáčkou není jen vtipem scenáristů; je to reflexe světa, kde je konflikt využíván k prodeji čehokoliv – od burgerů po politickou agendu.
Bavte se, tohle je strategické rozptýlení!
Režisér filmu Barry Levinson už před několika lety trefně poznamenal, že vrstvení příběhů vede k tomu, že se vzdalujeme od reality. Současný americký prezident Donald Trump dle slov režiséra tuto strategii dovedl k dokonalosti. Jeho schopnost označit jakoukoli kritiku za fake news a svou vlastní alternativní verzi reality za jedinou pravdu, vytváří informační vakuum. Vakuum následně zaplňuje narativy, které slouží jeho aktuálním cílům – ať už jde o mobilizaci voličů, nebo zakrytí vojenských operací.
Donald Trump je v posledních měsících hlavní postavou velkého množství mediálních výstupů a celosvětových politických kauz. Událost ze září 2025, kdy byl zastřelen konzervativní aktivista Charlie Kirk, se stala dokonalým příkladem toho, jak lze tragickou realitu okamžitě přetavit v politický nástroj. Smrt Kirka posloužila jako příběh, který po celém světě vyvolal emoce.
Režisérská kniha Trumpovy administrativy se rozšířila o další kapitolu na přelomu nového roku při zveřejnění Epsteinových spisů – tedy přesně v momentě, kdy americká veřejnost začala reagovat na radikální čistky prováděné jednotkami ICE. Zatímco mediální profesionálové a uživatelé na sociálních sítích analyzovali začerněná jména v Epsteinových spisech, v amerických městech probíhal největší nábor agentů ICE v historii. Veřejnost kompletně pohltily záznamy skandálů elit a všemožné konspirační teorie – v ulicích amerických měst však dále docházelo k fatálním incidentům.
Neustálý mediální kolotoč kolem domácích témat úspěšně odvracel pohled k debatám ohledně Trumpova zapojení do kontroverzí Jeffreyho Epsteina a následně připravil půdu pro ještě větší eskalaci. Během posledního únorového víkendu zahájily USA a Izrael operaci na Blízkém východě – masivní údery na Írán s cílem změny režimu, které podle dostupných informací vedly k likvidaci nejvyššího vůdce Chameneího.
Krize důvěry
Hlavním rizikem strategie Wag The Dog není z mého pohledu jen roztříštěná pozornost, nebo že je náš pohled na komplexnost situace manipulován, ale i to, že přestaneme věřit čemukoliv. Pokud každou tragédii budeme interpretovat jen jako vrtění psem, ztrácíme schopnost empatie. Nevhodné vyložení narativu tak může vést k totální nedůvěře v média, což je přesně to, co autoritářští lídři potřebují. Pokud je všechno show, pak na ničem nezáleží. Pokud je každá zpráva o genocidě jen rozptýlení, pak se stáváme pasivními diváky vlastní zkázy. Kritické myšlení a důkladná analýza mediálních obsahů je důležitější než kdy předtím.
Celou reflexi bych ráda ukončila popisem debaty uživatelů na platformě Bluesky pod příspěvkem uživatele, který v poslední únorový den sdílel video hořícího hotelu Burj al-Arab v Dubaji. Video zachycuje známý hotel chvíli poté, co do něj narazily íránské drony. První komentující se ptá, jestli se jedná o důvěryhodný zdroj a popisuje svou skepsi – co když se jedná o obsah vytvořený umělou inteligencí? Další uživatel odpovídá, že LLM nástroj Grok na základě svých dostupných informací tvrdí, že se opravdu jedná o syntetické video. Až třetí uživatel do debaty přispívá komentářem, který převzal z oficiálního účtu Dubai Media Office na Twitteru – ten potvrzuje, že budova opravdu hoří.
