Článek
Ať už je ale původ jakýkoliv, nemá žádný vliv na míru a podstatu slavení. Vánoce slavíme jako křesťanský nebo občanský svátek. Věřící křesťané i nevěřící občané vnímáme Vánoce, jako oslavu míru, vzájemnosti a rodiny.
Nejkrásnější svátek v roce, na který se téměř všichni tolik těšíme. Těšíme se na tu atmosféru, jako když jsme byli děti. Děti, které věřily.
Jenže ono se nám to nějak kazí.
Dárky často pořizujeme z takové zvláštní povinnosti, trapné koledy, kapr, salát, návštěvy, rodina a pak ty řeči o duchovním pojetí Vánoc! Ještěže dávají Pelíšky a pohádky! Jenže ani to už není, co to bývalo…
Hrajeme si na něco, co jsme prožili, hledáme kouzlo, které zmizelo s dětskou vírou… Nejen s dětskou.
Proč?
Protože my nevěříme nejen na Ježíška a Ježíše, my nevěříme už skoro na nic. Chceme být překvapení, ale ono nás jen tak nic nepřekvapí. Nevěříme na dárky, ani na ty opravdové. Vysmíváme se aktivistům, že orodují za kapry, ale kapry stejně dávno nežereme.
To, co si opravdu přejeme, nám pod stromeček stejně nikdo nezabalí.
Svátky mají smysl, když jsou svátkem. Dny volna, bez každodenní těžké práce, výborné jídlo, které nemáte v žádný jiný den v roce, a to vše sdíleno s lidmi, kteří jsou vám nejbližší.
Ale v dnešní době blahobytu, zaměstnání s výhodami a home office, s neomezenou zábavou ve svém mobilu (Pelíšky i Tři oříšky si můžu pustit kdykoliv a kdekoliv), kdy všichni ti nejbližší se stávajícím dál víc vzdálenější, není lehké slavit.
Výjimky jsou rodiče s malým dětmi, těm se to ještě daří. Sice stejné vzorce ze svých rodin, ale dělají to pro děti a pro jejich kouzlo Vánoc. Funguje to! Jenže pak přijde puberta, iphony, mega značkový boty, nároky, bez kterých není uspokojení, nezájem a my jako oběti se propadáme do kolotoče doufání, že se nám Vánoce vrátí.
Jenže Vánoce jsou pouze v srdci. Nečekejte od nich víc.
Zastavte se sami v sobě a tam místo pod stromečkem hledejte lásku, pokoru a víru.
