Článek
Sedím vedle něj a přemýšlím, jak je možné cítit se tak strašně sama, i když vedle mě někdo leží.
Měla bych být v klidu. Měla bych být vděčná. Po tom všem, čím jsem si prošla… po rozpadu manželství, po těch dnech, kdy jsem měla pocit, že se mi rozpadl celý svět pod rukama. Mám vedle sebe někoho, kdo je hodný. Kdo se snaží. Kdo by mi nikdy vědomě neublížil.
A přesto… necítím nic.
A to „nic“ je někdy horší než bolest.
Mám tři děti. Tři důvody vstát ráno z postele, i když se mi nechce. Tři malé světy, které mě potřebují silnou. A já silná jsem. Navenek. Fungující. Usměvavá. Ta, co všechno zvládá.
Ale uvnitř?
Pořád se vracím k němu. K muži, který přišel po manželovi a rozerval ve mně všechno, co bylo zatuhlé po šestnácti letech manželství. Nebyl to klid. Nebyla to jistota. Ale byl to pocit, že jsem zase živá.
Zalepil rány, které jsem si ani nepřiznala. A pak je možná otevřel ještě víc, než byly předtím.
A teď v tom stojím. Mezi tím, co jsem ztratila, a tím, co mě bolí, i když mi to kdysi dalo nadechnout.
K tomu, co jsme měli. K tomu, jaké to bylo něco cítit. Jaké to bylo být živá. Jaké to bylo chtít někoho tak moc, že jsi zapomněla sama na sebe.
A teď tady ležím vedle muže, který je „správný“… a přemýšlím, proč to nestačí.
Proč nestačí hodný člověk. Proč nestačí klid. Proč nestačí jistota.
Proč mi chybí někdo, kdo mi možná ublížil víc, než by měl kdokoliv mít právo.
Možná je to zvyk.
Možná závislost.
Možná jen prázdno, které po něm zůstalo.
Nevím.
Vím jen, že nechci ubližovat někomu, kdo za to nemůže.
A zároveň nechci dál žít v něčem, kde nejsem skutečně já.
Tak ležím. Dívám se do tmy. A hlavou mi běží jediná otázka:
Jak se z tohohle odchází… aniž bys zlomila další srdce – včetně toho svého?
