Článek
Na začátku je důležité si upřesnit jednu podstatnou věc – kdo jsou vlastně dnes bývalí wagnerovci? Jen obyčejní žoldáci posbíraní z bývalých vojáků ruské armády, nadšenců do zabíjení z celého světa a pomatenců, kteří jsou ve své choré mysli přesvědčeni, že se propůjčují dobru s posvěcením pravoslavných ruských roztleskávačů s moudrými plnovousy?
Nikoliv. Už dávno k nim nepatří jen vycvičení vojáci, ale stále častěji i obyvatelé kriminálů z celého Ruska. Stejně, jako rozšířili řady ruské armády, aby Rusku pomohli vyhrát válku výměnou za svobodu, peníze a další výhody, doplnili těžcí zločinci i řady wagnerovců. A co je nejhorší, tito trestanci už nejsou jen ve vězeňských nebo armádních uniformách, ale stále častěji se už pohybují po veřejnosti, mimo válečnou zónu. Nenápadní, v civilním oblečení a třeba se i zmrzlinou v ruce.
Možná by někdo mohl namítnout, že nám může být jedno, jestli si ruská společnost osvobozuje a zvýhodňuje svoje vlastní vrahy, sadisty, násilníky a kanibaly a nechává je volně se pohybovat na svém území. Skutečnost je ale taková, že tito jedinci dostávají od kremelského režimu prostor k vlasteneckému uplatnění i po odchodu z armády. A to daleko za ruskými hranicemi.
Proč tomu tak je? Jednoduše proto, že wagnerovci už dávno nejsou wagnerovci. Není to jedna velká skupina s vlajkou vlastní a organizací. Pořád fungují, nyní jako Africa Corps pod taktovkou Kremlu v Burkině Faso, Mali, Nigeru, Středoafrické republice a i jinde v Africe, kde učí tamní obyvatelstvo, jak se co nejlépe navzájem vyvražďovat, zásobují je zbraněmi z dalších a dalších Iljušinů a Antonovů, chrání vůdce totalitních režimů a s jejich podporou pak těží z místního nerostného bohatství, především zlata.
Ale to není vše.
Jejich frakce a zdánlivě odpadlé skupinky se, ať už řízeně nebo spontánně, z bývalé Wagnerovy skupiny oddělily a transformovaly do decentralizované sítě pro sabotáže a světový teror, a pod dohledem GRÚ operují na mnoha místech po světě. Pro nás – obyvatele Evropy, je pak důležité a varující, že se mohou volně a nepozorovaně pohybovat i mezi námi. A co více, že o nich mají některé tajné služby nejen dostatek informací a ignorují je, ale dokonce s nimi více či méně spolupracují. Ať už přímo nebo prostřednictvím dalších osob.
Slovenská informační služba (SIS) bohužel není jen oficiálně nejhůře hodnocenou tajnou službou v civilizované části Evropy, ale také nejvíc kontroverzní. Spolu se srbskou tajnou službou (BIA) patří k těm vládním organizacím, které jsou nejvíce podezřelé nejen z úniku informací k ruským či proruským skupinám, ale dokonce ze spolupráce s nimi. Jedním z alarmujících případů je i postoj SIS, slovenských bezpečnostních složek a vlády k proruské skupině Motorkári Slovenska - Brat za Brata, jejíž vedení navštěvuje Rusko a dokonce veřejně koordinuje některé své aktivity s ruským velvyslanectvím v Bratislavě. Známý je i jejich kontakt s ruskou civilní rozvědkou (SVR).
Současná vládní politika na Slovensku tímto dává bezprecedentně najevo sympatie k ruskému režimu, stejně jako celou řadou dalších kontroverzních kroků. Jedním z posledních byl i nedávný pokus o použití policejních stacionárních radarů na slovenských dálnicích, které obsahovaly ruský hardware a software, což podle Národního bezpečnostního úřadu představovalo pro Slovensko, ale i celou Evropu významnou bezpečnostní hrozbu. Po úniku těchto informací se nestalo nic jiného, než že Ministr vnitra Šutaj Eštok pouze prohlásil, že úřad o ničem nevěděl a byl oklamán, a zařízení jednoduše nechal demontovat. Bez jakýchkoliv následků nebo vyvození personální či jiné odpovědnosti. I tato záležitost dokumentuje, jak malou váhu dává slovenská vláda bezpečnosti na svém a potažmo Evropském území.
Tyto a mnohé další alarmující skutečnosti vzbuzující pochybnosti o spolehlivosti Srbska a Slovenska a jejich tajných služeb jsou důvodem k tomu, že informační služby ostatních evropských zemí začínají stále více omezovat spolupráci s nimi a spoléhat se na stabilnější partnery v Evropě i mimo ni.
Tímto se znovu dostáváme k původní otázce – můžeme na ruské agenty, bývalé wagnerovce, vrahy, násilníky a sadisty narazit i u nás? Zkušenosti z Vrbětic či z Pražského dopravního podniku, ale i z Polska a dalších zemí ukazují, že ano. A s ohledem na prodlužující se válečný konflikt na Ukrajině můžeme očekávat, že podobných případů bude ještě přibývat.
Jak jednoduché je vlastně pro Rusy dostat se i přes všechna ta omezení a restrikce až k nám? Poměrně snadno. Stačí sednout na letadlo například do Srbska. Právě to je jednou z mála zemí, odkud mohou občané Ruska legálně narušit schengenský prostor a s minimálním rizikem odhalení pak z Bělehradu dále pronikat až do České republiky nebo na Slovensko a zbytku Evropy, a provádět špionáž, propagandu a sabotáže.
Kategorie, které bychom se měli bát ještě více, jsou ale organizované skupinky, které k nám mohou proniknout nepozorovaně především přes slovenské hranice s Ukrajinou. Plně vyzbrojené, často vycvičené, bez zábran. V podstatě to jsou žoldáci posbíraní právě ze zbytků Wagnerovy skupiny, příznivců současného ruského režimu nebo trestanců, kteří by si v jiných částech světa za své zločiny odpykávali desítky let i doživotí, anebo by dostali trest smrti. Pohybovat se dnes po ukrajinském území s falešnými dokumenty je navíc mnohem jednodušší, než by se mohlo zdát a to především kvůli rozsáhlé korupci v celém ukrajinském bezpečnostním aparátu.
Když moderní technika naráží na své limity
I když nám může připadat, že válka na Ukrajině je daleko a nás se dotýká jen nepřímo, nemusí to být tak úplně pravda. Způsob, jakým Slovensko, které nemá s Českem žádná cestovní omezení ani kontroly, brání a monitoruje své východní hranice mimo hraniční přechody, se totiž dá jen stěží nazvat dostatečným a účinným. Vzhledem k rozloze Polonin, Laboreckých vrchů a Vihorlatské vrchoviny, které se spolu s dalšími oblastmi táhnou podél hranice s Ukrajinou po délce skoro 100 km, je počet hlídek a nasazené techniky naprosto nedostatečný.
Na hranicích jsou sice rozmístěny stacionární a mobilní videokamery, některé i s termovizí a nočním viděním, akusticko-seismické detektory zakopané v zemi, které reagují na otřesy půdy a zvuky způsobené lidskými kroky nebo projíždějícími vozidly. Jsou k dispozici i georadary, bezpilotní drony a vrtulníky. Ale fungují opravdu? V lesích se hlídky objevují jen zřídka a spoléhají se většinou na kontroly v obydlených oblastech – na silnicích a v zastavěných částech. Jako kdyby nebyla doopravdy chuť a vůle hlídat tuto část země.
Stopy v bukovém pralese Stužica
Tento způsob kontroly hranic prostě nestačí a nefunguje. Já sám jsem několikrát v poslední době prošel celou oblast Polonin a často jsem tam nenarazil na živou duši. Ovšem na stopy po lidech, kteří v pralese Stužica provizorně nocovali, na ty jsem narazil. Stejně, jako na muže nemluvící slovensky, neturisticky ustrojené, s neturisticky vyhlížejícími batohy, pohybujícími se okolo Nové Sedlice a Zboje. S pohledy uhýbajícími a ostře sledujícími okolí.
Zatím se ještě stále nejedná o nijak masivní narušování slovenských hranic, ale je potřeba mít na paměti, že na druhé straně Karpat jsou dnes tisíce více či méně vycvičených mužů bez skrupulí. A nemusí jít vždy jen o Rusy, ale například i Ukrajince. A ti všichni pak mají otevřenou cestu i směrem k nám - do České republiky. Otázka bezpečnosti našich hranic je tedy zatím jen v rukou nám blízkého souseda, avšak s nespolehlivým režimem.
Ben Belson
Spisovatel, bývalý instruktor speciálních jednotek a specialista se zaměřením na bezpečnostní hrozby a vojenskou tematiku. Ve svých textech čerpá z osobních cest do rizikových oblastí a ze sledování mezinárodního dění. Své autentické zážitky a znepokojivou realitu v pohraničí rovněž přetavil do nového akčního thrilleru Bača.
Zákulisí vzniku knihy a další postřehy můžete sledovat na mém Instagramu @benbelson_author
