Článek
Mám za sebou pohovor. A s ním další agresivní vyzobanou slunečnici, ročník devětašedesát, kdysi možná i hezkou. Za každou cenu nepříjemnou, ale také nejistou. Určitě inteligentní, vzdělanou, s rozhledem, bystrou. Betty by ji nazvala „Žulovým okem“.
Nemusela mě už od dveří, když vpadla do zasedačky jako velká voda, pozdravila na půl huby a skoro se na mě nepodívala. Zarytě hleděla do země, když mi ji představovali, předstírala nějaké hrátky s notebookem. Nakonec si mě tedy prohlédla. Vražedný pohled. Pecka, tohle má být nadřízená mé nadřízené.
Začala tvrdě a rychle, ať jim prý o sobě něco velmi stručně řeknu. Má zatraceně zaťatou čelist. Aha, tak proto mě zvali na pohovor a doporučili mi, ať si vyčlením dvě až tři hodiny? Ani ne hodinu trvaly testy. Na pokec s nimi mi zbývají dvě hodiny. Tak jsem to asi nepochopila.
Odpovídám velmi stručně. Odpověď, stručnost a rychlost se zdá, ji uspokojila. Proč vás zajímáme? Objasňuji, že mě zajímá to místo proto, že se mi líbí místo, které nabízejí. Nemluvě o tom, že se mi líbí, jakou funkci jejich úřad zastává. To je vše.
Tváří se spokojeně. Hloupá rozhodně není. Ale ta póza náčelníka na buzer place, mastný dlouhý vlas, oblečení, jako by se chystala na houby, to všechno je zvláštní. Je to ekonomická náměstkyně velké organizace. Trošku by měla reprezentovat. Nevšimla jsem si, jestli nepřišla v papučích.
Jedeme dál. Dotazy padají. Odpovídám. Odpovědi celou skvadru celkem uspokojují, ale jí se nelíbí moje mnohomluvnost. Snažím se prodat co nejlépe, mluvím hodně, ale mluvím hodně skoro vždycky. Jsem prostě upovídaná. Odbíhám ráda od tématu. Dráždí ji to. Usměrňuje mě, ale ten styl a tón. Zkouší mě. Chrlím ze sebe informace jednu za druhou. Dnes nemám dobrý den. Svérázné lidi jako je ona snáším celkem dobře a mám mezi nimi hodně kamarádů. Ji snést nemůžu. Možná není svérázná, ale jen zlá? Zlá, nepřející ženská, ročník devětašedesát?
Sype na mě otázky. Dochází mi odpovědi. Nezdvořile uprostřed mé poslední odpovědi začne pološeptem něco řešit s kolegyní vedle. Vyrážím do protiútoku. Položím jí dotaz zvučným hlasem. Tahle agresivní husa, která se mě snaží celou dobu shazovat, zpochybňovat a nevím jak ponížit, nazve mou otázku agresivní. Cože? Slyším dobře? Oslovuje mě „mladá dámo“!!! Je mi skoro čtyřiačtyřicet!!! Já padnu! Okolí nás dvě pozoruje. K téhle ženské mám ambivalentní vztah. Je to husa, ale jestli mě považuje za mladou, je senzační!! Vše jí odpouštím. Konečně jsem doma. Nedá mi to, jdu si vygooglit její jméno. Vidím i odkaz na ročenku z jednoho ostravského gymnázia. Chodila tam i má sestra. Listuji. Byly od sebe dva roky. Ségře jsem strašně podobná. Stále nosím i naše dívčí jméno. Moje ségra nikdy nikomu nic nedarovala. Jestli se s ní někdy dostala do interakce, už asi nezjistím. Taková nenávist? Ale třeba je to jen náhoda a ty dvě se nikdy ani nepotkaly. Dochází mi, že se jmenuje pořád stejně. Prstýnku jsem si nevšimla. To by leccos vysvětlovalo. Otvírám její živnosťák. Může dělat to, co můžu a dělám i já. Od začátku mi však dává najevo, že jí nesahám ani po kotníky. V některých věcech asi ne. Ale ona mně v některých věcech taky ne! Odstupuji od výběrového řízení. Ani trochu mě to nemrzí. Ženská nenávist může být smrtící. Nejvíce pro odesílatele.
