Článek
Všichni říkali, jak je Portugalsko kouzelný. A já chtěl věřit, že možná konečně přepnu, že se přestanu v noci budit s tím podivným tlakem na hrudi, co se nedá pojmenovat, ale je tam, ať děláš, co děláš.
Přistál jsem v Lisabonu, přesedl na autobus a dojel do malého města u pobřeží. Vila s bílými okenicemi, pár turistů, spousta větru. První tři dny jsem dělal všechno, co se má – chodil na pláž, četl, jedl ryby, vyfotil si západ slunce. A bylo to fajn. Ale ne víc než fajn. Ta hlava jela pořád stejně. Stejný myšlenky, stejný otázky. Co dál. Proč to všechno. A k čemu to vlastně je, když večer stejně sedíš sám u sklenky vína a nemáš komu nic říct.
Čtvrtý den jsem se vydal na útesy. Chtěl jsem jít sám, bez cíle, jen tak. Vzal jsem si kávu do kelímku a batoh s foťákem, protože člověk nikdy neví. Útesy byly strmý, vítr tam fičel tak, že jsem si musel jednou rukou držet čepici. A najednou jsem ji uviděl. Seděla na kameni, čelem k moři, s rukama omotanýma kolem kolen. Dlouhé vlasy jí vlály do stran a měla na sobě svetr, co vypadal, že ho má z domova. Takový ten, co se dává na sebe, když je člověku trochu smutno.
Nevím proč, ale šel jsem blíž. Ne protože by to byla nějaká kráska z filmu. Ne. Ale něco na ní působilo povědomě. Tím držením těla. Tím, jak byla sama, ale vůbec ne ztracená. A jak jsem se přiblížil, otočila se. „Ahoj,“ řekla. Normálně. Česky. A já tam stál jak opařený. „Ty jsi Češka?“ vyhrkl jsem. Přikývla. „A ty taky, viď?“ Usmála se. Ten úsměv byl obyčejný. Ale přesně ten, co ti zůstane v hlavě ještě večer.
Posadili jsme se vedle sebe a začali si povídat. Žádné seznamování, žádné kde pracuješ a co děláš. Povídali jsme si rovnou o věcech, co bolí. O tom, že ona sem jezdí každý rok, protože je tu sama sebou. Že v Praze musí být pořád někým. Dcera, kolegyně, kamarádka, holka. A tady není nic. Jen žena, co sedí na kameni a kouká do moře. A já jí řekl o tom, jak se budím v noci a mám pocit, že všechno zmeškám, i když vlastně nevím co. Jak mám práci, která mě nebaví, ale je jistá. Jak mám kamarády, se kterýma už si nemám co říct, ale nechci být sám. A že jsem přijel do Portugalska hledat klid, ale našel jsem jen trochu jinou verzi té stejné prázdnoty.
Seděli jsme tam dlouho. Možná hodinu. Možná dvě. Ani jsem to nevnímal. Jen jsme mluvili. A mlčeli. A já měl poprvé pocit, že ten čas opravdu plyne, a ne utíká mezi prsty. Jako když někdo na chvíli vypne všechno zbytečné.
Další dny jsme se vídali. Nechodili jsme spolu. Ani jsme si nepsali. Prostě jsme se vždycky nějak potkali. Na trhu. U pláže. V malé kavárně, kde hrála stará portugalská hudba a bylo tam víc koček než lidí. Povídali jsme si. Sdíleli jsme ticho. Někdy i snídani. A nikdy jsme si nic neslibovali. Ani se neptali, co bude dál. Možná právě proto to bylo tak silné.
Nepolíbili jsme se. Ani jsme nespali v jednom pokoji. Ale měl jsem z ní pocit, jako bych ji znal celý život. A když jsem se jí zeptal, jak se vlastně jmenuje, jen se zasmála. „To není důležité,“ řekla. A já se nehádal. Protože měla pravdu. Důležité bylo, že tam byla.
Den před odletem jsme se potkali naposled. Seděli jsme zas na útesech, jako na začátku. A ona řekla: „Víš, možná jsi sem nepřijel odpočívat. Možná jsi sem přijel, abys na chvíli přestal být tím, kým musíš být doma. A zkusil zjistit, kdo vlastně jsi.“ A já jen přikývl. A věděl jsem, že to přesně sedí.
Když jsem pak seděl v letadle, koukal z okénka a slyšel děti kopat do sedačky, usmíval jsem se. Ne proto, že bych byl šťastný. Ale protože se mi konečně ulevilo. Něco se ve mně zlomilo. Přestalo mě trápit, že neznám plán. Přestalo mě tlačit, že nevím, co chci. Možná to totiž vědět nemusím. Možná jen stačí být občas někde, kde to neznám, a potkat někoho, koho nečekám.
Nevím, kdo ta žena byla. Neznám její jméno, vím jen, odkud přesně byla, co dělá, jestli má doma muže nebo děti. Ale vím, co ve mně zanechala. A to je někdy víc než telefonní číslo.
Od té doby si každý večer nechávám chvíli ticha. Bez mobilu. Bez seriálu. Jen tak sedím a nechávám myšlenky plynout. Ne vždycky to pomáhá. Ale je v tom něco, co mi připomíná, že klid nemusí být trvalý stav. Že někdy stačí jeden rozhovor na útesech, aby se člověk zase trochu narovnal.
A když se mě kamarádi ptali, jaká byla ta dovolená, řekl jsem pravdu. Že zpočátku nudná. Ale pak… jiná. Víc než jiná. A možná právě díky tomu, že se nic nestalo, se stalo všechno.
