Článek
Když mi bylo nejhůř, byl to on, kdo mě vytáhl z postele a přinutil jít se projít. Když se rozešel s přítelkyní, spal týden u mě na gauči. A já byla ráda, že tam je. Vždycky jsem měla pocit, že je to nejbližší člověk v mém životě. Ne partner, ale něco stejně silného. Možná ještě víc. Proto jsem se nikdy nebála být před ním úplně otevřená. Mluvili jsme o věcech, které jsem si netroufla říct ani vlastní rodině. A nikdy mezi námi nebylo ticho. Až do teď.
Všechno se změnilo jedním večerem
Byli jsme venku, jako obvykle. Seděli jsme na náplavce, pili víno z plastového kelímku a smáli se. Mluvili jsme o životě, o snech, o tom, jak by bylo fajn někam odjet. Pak z ničeho nic zmlknul. Jen se na mě díval a mlčel. Zeptala jsem se ho, co se děje. A on mi řekl, že mě miluje. Neřekl to jako vyznání, které čeká na odpověď. Řekl to jako fakt. Prostě mě miluje. A že už dál nezvládá být jen můj nejlepší kamarád, když ví, že to mám jinak. Že mě nechce ztratit, ale zároveň už vedle mě nemůže jen tak sedět a poslouchat moje historky o jiných klucích. A že si myslí, že bude lepší, když se chvíli neuvidíme.
Zůstala jsem sedět a nevěděla, co říct
Bylo to, jako by mi někdo vytáhl koberec zpod nohou. Nikdy jsem o něm takhle nepřemýšlela. Ne proto, že by nebyl skvělý – právě naopak. Ale protože jsem měla za to, že jsme si jasně nastavili hranice. Že to mezi námi nikdy nebylo o tom „možná jednou“. A teď se to celé zbořilo. A já najednou přišla o člověka, kterému jsem věřila ze všech nejvíc. Řekla jsem mu, že mě to mrzí, že ho mám ráda, ale jinak. Že ho nechci ztratit, že mi na něm záleží. Ale on se jen smutně usmál a řekl, že to ví. Ale že právě proto musí jít. Od té doby mi nevolá. Nezvedá telefon, neodpovídá na zprávy. Na sociálních sítích zmizel. Jako by se po něm slehla zem.
Mám vztek, ale i smutek
Nejvíc mě bolí, že mě v tom nechal. Bez vysvětlení, bez podpory. Jako by celá ta léta najednou nic neznamenala. Chápu, že pro něj to muselo být těžké. Ale proč jsme o tom nemohli mluvit? Proč musel všechno zahodit? Nechci ho ztratit, ale zároveň si připadám jako ta špatná. Jako bych něco udělala špatně. Ale co? Jen jsem byla sama sebou. Přistihla jsem se, že mu pořád chci psát. Chci mu říct, že mi chybí. Že si myslím, že by to šlo vyřešit. Ale možná to není pravda. Možná, když někdo takhle dlouho něco drží v sobě, nedá se to jen tak „vyřešit“. Možná jsem to celou dobu neviděla. Možná jsem byla slepá.
Už to nikdy nebude stejné
Ztratila jsem někoho, kdo byl můj domov. Ne partnera, ale pevný bod, jistotu, že když se něco pokazí, mám kam jít. Teď se sama učím, jak stát na vlastních nohou. A je to těžší, než jsem čekala. Nevím, jestli se ještě někdy ozve. Nevím, jestli budu chtít, aby se ozval. Možná bych se mu nedokázala podívat do očí. A možná by on nedokázal do těch mých. Ale jedno vím jistě – ať už se stane cokoliv, odteď bude všechno jiné. A bolí to víc, než jsem si kdy dokázala představit.
Adéla K., Ústí nad Labem
