Článek
Když jsem se rozhodla, že pojedu za babičkou, nešlo o nic výjimečného. Prostě obyčejná návštěva. Už delší dobu jsem měla pocit, že ji odbývám. Zavolám, zeptám se, jak se má, slíbím, že se stavím, a pak to zase odložím. Tentokrát jsem si řekla, že přijedu připravená. Žádná rychlá káva a útěk. Udělám jí radost. Věděla jsem přesně čím. Její oblíbené jídlo si pamatuju od dětství. Vždycky ho vařila v neděli. Vůně se linula celým bytem a já seděla v kuchyni a koukala, jak míchá hrnec. Byla to jedna z těch chutí, které se člověku uloží hluboko, aniž by si to uvědomil.
Vaření jako návrat do dětství
Nakoupila jsem suroviny s pocitem, že dělám něco správně. Dokonce jsem si doma jídlo navařila, aby bylo přesně takové, jaké si pamatuju. Ochutnávala jsem, přidávala koření, přemýšlela, jestli to není moc nebo málo. Chtěla jsem, aby to bylo dobré. Aby byla spokojená. Cestou k ní jsem si v hlavě přehrávala, jak se usměje.
Jak řekne, že jsem šikovná. Jak si sedneme ke stolu a budeme si povídat. Možná mi poví něco z minulosti, možná si jen budeme mlčky jíst. Obojí by mi stačilo. Když jsem zazvonila, otevřela mi s tím svým typickým výrazem. Trochu překvapená, trochu potěšená. Byla ráda, že mě vidí, ale jako vždycky to nedávala moc najevo. Pomohla mi s taškami a hned si všimla krabiček s jídlem.
Stůl, který zná všechno
Rozložila jsem talíře, ohřála jídlo a posadily jsme se ke stolu. Ten stůl pamatuje hodně. Rodinné oslavy, hádky, ticho i smích. Seděla jsem na stejném místě jako kdysi. Najednou mi bylo zvláštně. Jako bych se na chvíli vrátila zpátky. Babička si nabrala první sousto. Mlčky žvýkala. Dívala se do talíře. Já ji pozorovala a čekala.
Možná jsem čekala víc, než bylo rozumné. Pochvalu, vděk, cokoliv. Místo toho se nadechla a řekla větu, kterou jsem nečekala. Řekla, že je to dobré. Pak se zarazila a dodala, že dřív to chutnalo jinak. Ne lépe, ne hůř. Jinak. A že dnes už vlastně žádné jídlo nechutná jako dřív. Že lidé vaří rychle, žijí rychle a všechno je tak nějak prázdnější.
Věta, která bolela víc, než měla
Na první poslech to nebylo nic hrozného. Jen poznámka starého člověka. Jenže v jejím hlase bylo něco víc. Smutek, únava, možná rezignace. Najednou to nebylo o jídle. Bylo to o čase, který se nedá vrátit. Snažila jsem se to přejít. Usmála jsem se, řekla, že se snažím vařit poctivě. Ale v hlavě mi ta věta zůstala.
Dnes už žádné jídlo nechutná jako dřív. Možná tím myslela něco úplně jiného. Možná mluvila o lidech, o rodině, o sobě. Jedly jsme dál. Povídaly jsme si o běžných věcech. O počasí, o sousedech, o tom, co ji bolí. Ale já už nebyla úplně přítomná. Pořád jsem přemýšlela nad tím, jestli jsem jí vlastně udělala radost, nebo jestli jsem jen připomněla něco, co už dávno zmizelo.
Uvědomění, které přišlo později
Když jsem odjížděla, objala mě pevněji než obvykle. Řekla, ať se ozvu dřív. A ať přijedu zas. Bez jídla. Jen tak. Ta věta mi došla až cestou domů. Možná jsem se příliš soustředila na gesto a zapomněla na to hlavní. Na čas. Na přítomnost. Na obyčejné sezení u stolu, i kdyby byl prázdný. Možná pro ni nebylo důležité, co jsem uvařila, ale že jsem tam byla. Od té doby tu její větu nosím v sobě. Ne jako výčitku, ale jako připomínku.
Že některé věci už nikdy nebudou chutnat jako dřív. A že to není chyba těch, kdo se snaží, ale prostě život. Dnes už vím, že jídlo bylo jen záminka. Most, který mě k ní dovedl. To, co ve mně zůstalo, nebyla její poznámka o chuti, ale ticho, které po ní přišlo. A to, co se v tom tichu skrývalo. Příště možná nepřivezu nic. Jen sebe. A možná si sedneme ke stolu znovu. A možná už nebudeme řešit, jestli něco chutná jako dřív. Protože některé věci se neměří chutí, ale tím, že ještě vůbec jsou.
