Článek
Babička mě vyzvedávala ze školy, vodila na logopedii a nechávala mě u sebe přespat, když máma sloužila v nemocnici. Teď je jí osmasedmdesát a mně šestatřicet. Učím na prvním stupni a bydlíme pořád ve stejné obci. Když mě požádala, abych jí přepsala vzpomínky do počítače, potěšilo mě to. Konečně jsem pro ni mohla udělat něco, na co sama nestačila.
Knihu chtěla zaplatit z úspor. Plánovala padesát výtisků a domluvila se s místní knihovnou, že je tam nabídne čtenářům. Zapisovala si zájemce, mezi kterými nebyli jen příbuzní. Těšilo ji, že si o její práci v prádelně a začátcích manželství přečtou také sousedé. Přepisovala jsem sešity, dohledávala fotografie a domlouvala sazbu se známou, která připravovala obecní zpravodaj.
V dalším sešitě jsem našla sebe
Kapitola začínala mým nástupem do školy. Věděla jsem, že babička zmíní, jak mě doprovázela. Jenže následovaly celé odstavce o mém koktání. Popsala, jak jsem před šatnou plakala, vymýšlela si bolesti břicha a jednou se cestou schovala za garáže. Četla jsem i větu, kterou jsem nedokázala vyslovit před třídou. Babička si ji pamatovala přesněji než já.
Usmála se, že jsme to nakonec zvládly. Já myslela na maminku svého žáka, která si knihu zamluvila. Nevadilo mi, že by někdo věděl o koktání. Vadilo mi, že dostane všechny ty bezmocné chvíle, které jsem si sama nevybrala vyprávět. „Babi, tuhle kapitolu prosím vynech. Nechci, aby to lidi četli.“ Přestala rovnat fotografie. Řekla, že přece píše také o svém životě.
Zkoušela jsem vysvětlit rozdíl mezi zmínkou a několika stránkami podrobností. Babička namítala, že se nemám za co stydět. Jenže já nepotřebovala přesvědčit, že moje trápení nebylo ostuda. Potřebovala jsem, aby přijala, že o něm nechci mluvit veřejně. Vrátila jsem se k ostatním sešitům a doufala, že si to rozmyslí.
Při výběru ukázek pro čtení v knihovně navrhla právě tuhle kapitolu. „Dneska tě znají jako paní učitelku. Nikdo se ti přece nebude smát.“ Zranilo mě, jak snadno odbyla moji žádost. Zároveň jsem si neuměla představit, že jí rozdělanou knihu vrátím a nechám ji všechno zařizovat samotnou. Chtěla jsem jí dál pomáhat, ale další odmítnutí už jsem poslouchat nechtěla.
Rozhodla jsem za ni
Měla jsem přístup k souboru s rozpracovanou sazbou. Kapitolu jsem odstranila, posunula navazující text a soubor poslala známé k přípravě korektury. Namluvila jsem si, že babička uvidí hotovou podobu a uzná, že bez těch stránek funguje. Ve skutečnosti jsem spoléhala, že před dokončením už nebude chtít začínat spor znovu.
Babička si ke korektuře přinesla původní sešit. „Tys to vymazala, i když jsem ti řekla, že to tam chci?“ Přiznala jsem to a začala vysvětlovat proč. Nenechala mě domluvit. Zavřela výtisk, řekla, že takhle nic do tisku neschválí, a odnesla si sešity i fotografie. Zůstala jsem sedět u počítače. Nemohla jsem tvrdit, že jsem ji jen špatně pochopila.
Její únava mě překvapila
Přesto přinesla přepracovanou kapitolu. Vyškrtla moje slova i scénu za garážemi, ale nechala tam vlastní vyčerpání. Psala, že někdy cestou ke škole cítila vztek, protože věděla, že zase nestihne nákup ani autobus. Nikdy jsem to na ní nepoznala. Vzpomínala jsem si na její ruku na svém rameni a měla za samozřejmé, že tam chtěla být.
„Proč jsi mi to tehdy neřekla?“ zeptala jsem se. Babička odpověděla, že jsem potřebovala dojít do školy, ne poslouchat, jak je unavená. Chvíli jsem nedokázala pokračovat ve čtení. Bylo mi líto, kolik toho nesla sama. Pak jsem si ale představila knihovnu plnou známých lidí. I bez mého jména by poznali, o kom píše.
Navrhla jsem udělat úplnou knihu jen pro rodinu. „Já to nepsala jen pro vás,“ odpověděla. Věděla jsem to od začátku. Omluvila jsem se, že jsem jí sáhla do textu bez dovolení, a slíbila nápravu. Zároveň jsem zopakovala, že se zveřejněním svého dětství nesouhlasím. Babička si upravené stránky odnesla. Na podobě veřejné knihy jsme se nedomluvily.
Knihu dokončila beze mě
Do úplného pracovního rukopisu jsem vrátila odstraněnou kapitolu. Teprve potom jsem předala všechny soubory sazečce a uhradila práci potřebnou k nápravě svého zásahu. Úplný rukopis zůstal babičce pro osobní potřebu. O vynechání sporného období z veřejného vydání rozhodla sama a dokončení svěřila sazečce. Další úpravy odsunuly tisk i domluvené čtení. Babička mi řekla, že další stránky mi zatím svěřovat nechce. Nepokoušela jsem se ji přesvědčit.
Na odloženém křtu četla o své první výplatě. Smála se u toho a posluchači s ní. Koupila jsem si výtisk a v poděkování hledala své jméno. Nebylo tam. Když jsem přistoupila ke stolku, zeptala se, jestli chci věnování. Přikývla jsem. Napsala mi pár slov a podala knihu přes stůl. Poděkovala jsem a ustoupila dalšímu čtenáři.
Ulevilo se mi, že moje dětské trápení nezveřejnila. Přesto mě bolí, že už nejsem první, komu babička podává nové stránky. Za jejich svévolné vymazání jsem se omluvila bez výhrad. Svůj nesouhlas se zveřejněním ale neměním.
Zdroje: autorský text
