Článek
Babičce je dvaaosmdesát a o penězích se mnou nikdy příliš nemluvila. Ví, že pracuji v kanceláři, že Petr dělá technika a že jsme se před dvěma lety přestěhovali z nájmu do řadového domu kousek za městem. Kolik vyděláváme nebo co přesně splácíme, se neptala. Až jednu neděli, když jsme seděly u ní v kuchyni, přišla řeč na sousedovic vnuka. Prý si také pořídil byt a babička nechápala, proč pořád říká, že nemá na dovolenou. „Když jsou dva a oba chodí do práce, tak snad něco zbýt musí,“ řekla a dolila mi kávu.
Nevím, proč jsem jí tehdy odpověděla tak konkrétně. Možná mě její poznámka trochu píchla. Řekla jsem jí, že my s Petrem platíme jen za hypotéku 28 600 korun měsíčně. K tomu energie, pojištění, školku pro dceru, dvě auta, protože bez nich se do práce prakticky nedostaneme, a běžné výdaje. Babička držela v ruce lžičku a chvíli se nehýbala. „Dvacet osm tisíc každý měsíc?“ zopakovala. Přikývla jsem. Chvíli počítala něco v hlavě a potom řekla: „My jsme s dědou koupili tenhle dům za devadesát čtyři tisíc.“
Jedna její věta mi zůstala v hlavě
Nejdřív jsem se zasmála. Ne proto, že by mi to připadalo směšné, spíš jsem vůbec nevěděla, co na to říct. Seděly jsme přitom v domě, který dnes stojí na poměrně žádaném místě a podle cen podobných nemovitostí v okolí by se pravděpodobně prodal za několik milionů. Babička dodala, že děda tehdy část peněz našetřil a na zbytek si půjčili. „Ale žádných třicet tisíc jsme nikomu neposílali,“ poznamenala. V jejím hlase nebyla zlomyslnost, přesto jsem se okamžitě začala obhajovat.
Vysvětlovala jsem jí, že náš dům stál přes šest milionů, že jsme měli vlastní úspory a že jsme nekupovali žádnou luxusní vilu. Je to obyčejná řadovka z devadesátých let, malá zahrada, tři pokoje nahoře a kuchyň spojená s obývákem. Ještě jsme měnili kotel a letos nás čekají okna na severní straně. „Tak proč jste kupovali něco tak drahého?“ zeptala se babička. To už mě její otázka podráždila. „Protože levné domy za devadesát tisíc už nejsou, babi,“ odpověděla jsem ostřeji, než bylo potřeba.
Domů jsem odjížděla s pocitem, že mě babička považuje za někoho, kdo neumí hospodařit. Petrovi jsem večer vyprávěla, co mi řekla, a čekala jsem, že se stejně jako já pozastaví nad tím obrovským rozdílem. Jenže on pokrčil rameny. „Devadesát čtyři tisíc tehdy přece není totéž jako devadesát čtyři tisíc dnes,“ řekl. To jsem samozřejmě věděla. Přesto mě ta částka nepřestávala dráždit. My každý měsíc odesílali bance skoro třetinu ceny, za kterou prarodiče kdysi pořídili celý dům.
Babička vytáhla starou složku
O několik týdnů později jsem k ní jela znovu. Tentokrát sama. Babička měla na stole připravenou modrou složku s papíry, které podle ohnutých rohů pamatovaly ještě dědu. „Minule jsme se nějak nepohodly,“ řekla. Pak vytáhla kupní smlouvu, několik účtenek a malý linkovaný sešit, kam si děda zapisoval výdaje. Dům skutečně koupili za 94 000 korun. Jenže tím příběh nekončil.
Když ho přebírali, nebyla v něm koupelna, topilo se ve třech kamnech a na dvorku stál dřevěný záchod. První zimu spali s malým synem v jedné místnosti, protože ve zbytku domu se opravovalo. Děda dělal velkou část práce s bratrem a dvěma kolegy ze zaměstnání. Babiččini rodiče jim dali peníze na střechu a dědův otec zdarma vozil materiál nákladním autem z podniku, kde pracoval. „A tady máš jeho výplatu,“ ukázala mi babička jeden zápis. Děda tehdy domů přinesl něco přes dva tisíce korun měsíčně.
Najednou těch 94 000 nevypadalo jako částka, kterou mohl člověk vytáhnout z peněženky. Byly to roky práce, půjčka, pomoc obou rodin a život v domě, do kterého bych se já s malým dítětem pravděpodobně odmítla nastěhovat. Babička sama přiznala, že několik let nekoupili skoro nic, co nebylo nutné. Dovolená byla týden u příbuzných na Vysočině a první automatickou pračku pořídili až poté, co měli splacenou část půjčky.
Přesto uznala jednu věc
Když jsme papíry uklízely, babička chvíli mlčela. Potom řekla něco, co jsem od ní nečekala. „Ale vy to máte stejně horší.“ Myslela jsem, že jsem ji špatně slyšela. Vysvětlila mi, že oni sice také počítali každou korunu, ale nikdy neměli pocit, že se k vlastnímu bydlení nemohou dostat vůbec. Dům byl starý a práce na něm nekonečná, přesto dokázali při dvou běžných platech věřit, že ho jednou zaplatí. Když jsem jí řekla, kolik ještě bance dlužíme a kolik celkem přeplatíme, jen zavrtěla hlavou.
Zároveň mě ale upozornila na něco, co jsem slyšet potřebovala. My jsme chtěli dům, ve kterém se dá okamžitě bydlet. Chtěli jsme zahradu, dobrou školku v okolí, rozumné dojíždění a pokoj pro dítě. Nechtěli jsme strávit šest let rekonstrukcí a každý víkend míchat maltu. Za část naší vysoké ceny tedy nemohla jen doba, ale také to, jak chceme žít. Tentokrát jsem se neurazila. Babička neříkala, že jsme rozmařilí. Jen připomněla, že dvě ceny oddělené desítkami let se nedají položit vedle sebe a z jedné udělat důkaz, že jedna generace uměla žít lépe než druhá.
Když jsem od ní odcházela, dala mi kopii fotografie domu z doby, kdy ho koupili. Omítka opadaná, před vchodem hromada písku a děda v montérkách opřený o kolečko. Doma jsem fotografii položila Petrovi na stůl. „Tak co, vezmeme příště radši tohle?“ zeptala jsem se. Prohlédl si ji a zasmál se. Hypotéka nám samozřejmě nezlevnila ani o korunu. Ale od té návštěvy už babiččina částka 94 000 korun nezní jako pohádka o době, kdy byly domy skoro zadarmo. Spíš jako cena, za kterou si prarodiče koupili něco, co se domovem stalo až po několika letech práce.
Zdroje: autorský text
