Článek
Marie měla vždy jasno v tom, že mezi vnoučaty nechce dělat rozdíly. Když její vnuk Tomáš oslavil osmnáctiny, předala mu obálku s padesáti tisíci korunami, které pro něj postupně odkládala. Tomáš si za část koupil nový notebook potřebný ke studiu a zbytek nechal na spořicím účtu. O dva roky později přišla řada na jeho sestřenici Kláru a babička postupovala úplně stejně. „Řekla jsem jí, že jsou to její peníze a že si sama musí rozhodnout, co s nimi udělá. Nechtěla jsem jí dávat dar a zároveň jí diktovat, za co ho smí utratit,“ vzpomíná Marie.
Klára měla z peněz velkou radost. Krátce po narozeninách si koupila nový telefon, několik kusů značkového oblečení a s kamarádkou vyrazila na několikadenní pobyt do zahraničí. Něco utratila také za kosmetiku, restaurace a další věci, které si do té doby nemohla dovolit. Během několika týdnů zůstalo z padesáti tisíc jen pár tisíc korun. V rodině se o tom začalo mluvit hlavně ve chvíli, kdy někdo její hospodaření porovnal s Tomášem. „Mně vlastně ani nevadilo, že si něco koupila. Bylo jí osmnáct a chtěla si peníze užít. Vadilo mi spíš, jak rychle zmizely, protože bylo vidět, že vůbec nepřemýšlela, co bude za měsíc,“ říká babička.
O několik měsíců později potřebovala další peníze
Situace by tím možná skončila, kdyby Klára o několik měsíců později nezačala šetřit na auto. Rodiče jí nabídli, že část zaplatí, ale celou sumu financovat nechtěli. V rodině proto padl návrh, zda by jí nemohla znovu pomoci právě babička. Marie najednou stála před nepříjemným rozhodnutím. Peníze měla, ale připadalo jí nespravedlivé dát Kláře další částku, zatímco Tomáš se svým původním darem hospodařil a žádnou další pomoc nežádal. „Kdybych jí teď dala dalších třicet tisíc, vlastně bych jí tím řekla, že když peníze utratí, dostane další. A co potom řeknu Tomášovi? Že on nic nedostane, protože byl rozumnější?“ ptala se.
Právě tehdy se názory v rodině rozdělily. Klářina maminka tvrdila, že každý mladý člověk někdy udělá chybu a že by jedna nerozvážná útrata neměla rozhodovat o tom, zda mu rodina pomůže v budoucnu. Tomášovi rodiče naopak namítali, že další finanční pomoc by vůči němu nebyla fér. Marie nakonec Kláře peníze na auto nedala. Nabídla jí ale, že když si sama určitou částku našetří, přispěje jí později menším obnosem. „Nechtěla jsem ji trestat. Jen jsem chtěla, aby pochopila, že peníze nejsou bezedné a že každé rozhodnutí má nějaký následek,“ vysvětluje.
Stejný dar neznamená stejnou budoucnost
Dnes už Marie své rozhodnutí nepovažuje za spor o jeden telefon nebo jednu dovolenou. Spíš jí celá situace ukázala, jak rozdílně mohou dva mladí lidé přemýšlet o penězích, přestože vyrostli ve stejné rodině a dostali úplně stejnou startovní částku. Klára si nakonec na část auta našetřila sama a babička jí později menší částkou skutečně přispěla. Od té doby ale Marie říká, že kdyby podobný dar dávala znovu, možná by kromě obálky přidala ještě jednu větu navíc. „Neřekla bych jim, za co mají peníze utratit. Ale řekla bych jim, aby si dobře rozmysleli, jestli chtějí mít radost jeden měsíc, nebo z těch peněz něco mít i za několik let.“
Zdroje: autorský text
