Článek
Ale jeden víkend jsme byli s rodinou u babičky, bylo jí už přes osmdesát a upekla pro nás buchtu, na kterou jsem si pamatovala z dětství. Při každém soustu jsem cítila, že to je chuť domova. A tehdy jsem se jí poprvé zeptala na recept.
Usmála se a řekla, že ho má „jen v hlavě“. Žádné přesné gramy, jen „tak akorát“ mouky, „trochu“ citronové kůry, „něco málo“ oleje. Vzala jsem si tužku a papír a snažila se zapisovat, jak míchá a peče. Když buchta po půlhodině v troubě zavoněla celým domem, slíbila jsem si, že to doma taky zkusím. A babička byla ráda. Řekla, že to je recept její maminky a že by byla škoda, kdyby jednou zmizel.
První pokus a malý úspěch
Doma jsem buchtu upekla a byla výborná. Ne tak dobrá jako ta babiččina, ale měla v sobě něco z ní. Moje dcera si vzala tři kousky za sebou a manžel mi poprvé po dlouhé době řekl, že něco fakt umím. A já si připadala ne jako kuchařka, ale jako někdo, kdo uchoval kus rodinné paměti.
O týden později jsem upekla buchtu znovu, vzala ji do práce a kolegyně se do ní doslova zamilovaly. „Dej mi recept!“ slyšela jsem několikrát za den. A tak jsem ho poslala do hromadného e-mailu. Jenže to byl ten problém. Musela jsem u toho napsat, že gramáže jsou orientační, že je to spíš pocitové. A že to není úplně moje zásluha, ale babiččina.
Sdílet, nebo si nechat pro sebe?
Začala jsem tu buchtu péct častěji. Na oslavy, na návštěvy, pro známé. Lidé si ji objednávali, chtěli, abych jim ji připravila na svatbu, na křtiny, nebo jen tak „pro babičku, co už nic nejí, ale tohle by jí možná chutnalo“. A mně to začalo být trochu zvláštní. Jako bych najednou nesla odpovědnost za něco, co vůbec nebylo moje.
Jedna známá mi dokonce navrhla, že bych mohla začít péct na zakázku. „Vždyť tohle je poklad, Marie, to se dneska už nedělá.“ A mě to samozřejmě potěšilo, ale zároveň jsem měla zvláštní pocit, jestli je to v pořádku. Jestli bych si neměla ten recept chránit. Ne proto, že bych chtěla mít tajemství, ale protože byl součástí něčeho víc.
Příběh zabalený v těstu
Při dalším pečení jsem si uvědomila, že už ten recept umím nazpaměť. Rukama jsem dělala úplně stejné pohyby jako babička. S těstem jsem si povídala, jako to dělala ona, když jsme byly malé. A v ten moment jsem si řekla, že nechci, aby to byla jen „buchta, co chutná“. Chci, aby lidé věděli, odkud pochází.
Začala jsem psát ke každému receptu malý příběh. O babičce, o jejím dětství, o chalupě v Beskydech, kde ta buchta poprvé vznikla. Dala jsem jí jméno „Buchta z modrého hrníčku“ podle toho, ve kterém se měřila mouka. A lidi to začalo zajímat ještě víc. Nešlo už jen o chuť, ale o to, že jedí něco, co má duši.
Poklad, co nesmím ztratit
Dneska už babička nepeče. Ruce jí bolí, špatně vidí a je většinu dne unavená. Ale pokaždé, když jí buchtu přivezu, řekne: „Tys to udělala líp než já.“ A já vím, že to není pravda. Ale možná to tak má být. Každá generace ten recept trochu přetvoří, přizpůsobí, ale hlavní zůstává. Chuť dětství a bezpečí domova.
Nezbohatla jsem na něm, ani jsem si neotevřela cukrárnu. Ale kdykoliv někdo ochutná a řekne, že mu to připomíná babičku, vím, že to dává smysl. A že i když jednou nebudu, možná bude ta buchta ještě chvíli žít. A s ní i vzpomínka.
Marie K., Brno
