Článek
Telefonát od maminky, letmá poznámka o tom, že se těší na víkend a že už má pro děti připravený krásný program. Nevěnovala jsem tomu pozornost, myslela jsem si, že mluví obecně. Že má na mysli, pokud se stavíme, pokud se domluvíme, pokud to vyjde. V naší rodině se vždycky věci řešily spíš za pochodu, bez velkých plánů.
Teprve o pár dní později, když se mě dcera zeptala, v kolik v sobotu jedeme k babičce na hřiště a potom do cukrárny, mi zatrnulo. Nechápala jsem, odkud to má. A pak jsem si poskládala celý obraz. Maminka dětem vyprávěla, co všechno spolu podniknou. Mluvila o tom jako o hotové věci. Jako by už bylo rozhodnuto.
Když se role začnou míchat
Najednou jsem si připadala, jako by někdo přeskočil mě i manžela a rovnou převzal velení. Nebyl to jen výlet. Bylo to rozhodování za nás. Bez otázky, bez respektu k tomu, že máme vlastní plány, vlastní rytmus a vlastní hranice. Nešlo o to, že bych dětem chtěla brát čas s babičkou. Naopak. Jsem ráda, když spolu mají hezký vztah.
Vadilo mi ale to, že se z dobrého úmyslu stala samozřejmost. Že se automaticky počítalo s tím, že my přizpůsobíme svůj čas cizím plánům. V tu chvíli jsem cítila směs vzteku a bezmoci. Protože jsem věděla, že pokud to nechám být, stane se z toho pravidlo.
Rozhodla jsem se mamince zavolat. Chtěla jsem mluvit klidně, vysvětlit jí, že příště stačí zavolat nám a domluvit se. Že děti jsou sice její vnoučata, ale pořád jsou to naše děti. Jenže už po první větě bylo jasné, že to klidný rozhovor nebude.
Slova, která bolela víc než plán
Maminka se okamžitě ohradila. Nechápala, v čem je problém. Vždyť to myslela dobře. Vždyť se jen snažila děti potěšit. A proč z toho dělám takové drama. V tu chvíli se rozhovor zvrhl v hádku, kterou jsem vůbec nechtěla. Najednou zazněla slova o nevděčnosti, o tom, že si dneska mladí všechno berou moc osobně.
Snažila jsem se vysvětlit, že nejde o program samotný, ale o způsob. Že chci být součástí rozhodování o čase svých dětí. Že potřebuju vědět, co je v plánu. Místo pochopení ale přišlo zklamání a uražené ticho. A pak výčitky, které bolely víc než samotný problém.
Když jsem telefon položila, měla jsem slzy v očích. Ne proto, že bych si myslela, že nemám pravdu. Ale proto, že jsem si uvědomila, jak těžké je nastavit hranice lidem, které máme rádi. Zvlášť rodičům, kteří mají pocit, že na určité věci mají nárok.
Hranice nejsou odmítnutí
Ještě dlouho jsem o tom přemýšlela. O tom, jestli jsem to nemohla říct jinak. Jemněji. Tišeji. Ale pak mi došlo, že problém nebyl v tónu, ale v samotné podstatě. V tom, že hranice někdy bolí. A že ne každý je dokáže přijmout bez emocí.
Nechci, aby moje děti vyrůstaly s pocitem, že dospělí si mezi sebou neumí věci vyříkat. Zároveň nechci, aby si zvykly, že o jejich čase rozhoduje někdo jiný než rodiče. A tak jsem si musela připustit, že i když to bylo nepříjemné, udělala jsem správnou věc.
Od té doby se snažíme o větší otevřenost. Není to dokonalé. Občas cítím napětí, občas ticho, které říká víc než slova. Ale vím, že kdybych tenkrát mlčela, bylo by to horší. Protože nevyřčené věci mají tendenci se vracet. A většinou v mnohem bolestivější podobě.
