Článek
Babička vždycky říkala, že rodina má držet při sobě. Byla to ta, která svolávala nedělní obědy, ptala se na školu, práci, zdraví a měla přehled o všem důležitém i nepodstatném. Jak stárla, začala víc mluvit o tom, že je často sama. Nevyčítala to nahlas, spíš mezi řečí poznamenala, kdo se naposledy zastavil a kdo se neozval měsíce. Už tehdy bylo cítit, že si v sobě něco zapisuje.
O dědictví jsme se v rodině nikdy otevřeně nebavili. Brali jsme to jako téma, které se vytahuje až „jednou“. Jenže to „jednou“ přišlo dřív, než jsme čekali. Když babička onemocněla, začalo se řešit víc praktických věcí. Kdo ji odveze k lékaři, kdo jí nakoupí, kdo se zastaví jen tak na kávu. Najednou bylo vidět, že někdo chodí pravidelně a jiný se ozve jen občas. A že babička tohle všechno velmi pečlivě vnímá.
Když pak mezi řečí padlo, že dům a pozemky rozdělí podle toho, kdo u ní byl, kdo jí pomáhal a kdo si na ni našel čas, nastalo ticho. Ne proto, že by to bylo nepochopitelné. Ale proto, že to bylo až příliš lidské. A zároveň bolestivé. Každý si v tu chvíli v hlavě promítal, kolikrát za poslední roky zazvonil u jejích dveří. A kolikrát si řekl, že to udělá „příště“.
Staré křivdy, které jsme roky zametali pod koberec, najednou vyplavaly na povrch. Někdo připomínal, že měl malé děti a práci, jiný, že bydlí daleko. Ozývaly se věty o nespravedlnosti, vydírání a citovém nátlaku. Přitom babička nikomu nic nevyčítala. Jen pojmenovala realitu tak, jak ji cítila. A to bylo možná to nejtěžší přijmout.
Najednou nešlo jen o majetek. Šlo o pocit, kdo byl „ten lepší vnuk“ a kdo selhal. O to, že návštěva nebyla jen návštěva, ale tichý důkaz zájmu. Viděla jsem, jak se rodina dělí na dvě skupiny. Jedni cítili zadostiučinění, druzí křivdu. A všichni dohromady jsme si uvědomili, že tohle už se nebude dát vzít zpátky. Ani vysvětlit, ani uhladit.
Když dnes přijedu k babičce, snažím se nemyslet na to, co komu jednou připadne. Sedíme u stolu, pijeme čaj a mluvíme o obyčejných věcech. Ale někde pod tím vším pořád leží napětí, které tam dřív nebylo. Dědictví se u nás nezačalo řešit až po smrti, ale dávno před ní. A to možná bolí nejvíc.
Čím dál víc si uvědomuju, že babička vlastně nechtěla trestat. Chtěla ocenit přítomnost. Jenže způsob, jakým to udělala, otevřel rány, o kterých jsme si mysleli, že jsou dávno zahojené. A ukázal, že některé rodinné účty se nevyrovnávají penězi, ale pozorností.
