Článek
Celý život patřil někomu jinému. Dětem, vnoučatům, manželovi, domácnosti, povinnostem. Vždycky byla ta, která počítala každou korunu, odkládala radost na později a říkala si, že ještě není ten správný čas. Lázně pro ni byly luxus, o kterém se nemluví nahlas, jen se o něm tiše sní večer u televize.
Tentokrát ale přišel okamžik, kdy si uvědomila, že žádné později už přijít nemusí. Seděla u kuchyňského stolu, před sebou složenky a výpis z účtu. Věděla přesně, kolik má. A taky věděla, že když pojede, zůstane jí na celý měsíc jen pár stovek. Přesto si sbalila malý kufr a odjela.
Když člověk udělá něco jen pro sebe
Do lázní přijela s lehkou nervozitou. Připadala si trochu nepatřičně mezi lidmi, kteří si takové víkendy dopřávají běžně. Měla pocit, že tam nepatří, že si to nezaslouží. Ten pocit ji ale opustil hned první večer, když se posadila na balkon a dívala se na klidné město pod sebou.
Poprvé po dlouhé době nemusela nikam spěchat. Nemusela vařit, uklízet ani se starat, jestli má někdo všechno, co potřebuje. Ráno vstávala pomalu, dala si kávu, která byla horká a silná, a poslouchala ticho. Ticho, které doma nikdy nebylo.
Lázeňské procedury brala s pokorou. Nečekala zázraky, jen úlevu. A ta přišla. Nejen v těle, ale hlavně v hlavě. Najednou si dovolila být unavená, smutná i spokojená zároveň. Bez pocitu, že někomu něco dluží.
Peníze zmizely, vzpomínky zůstaly
Když se vrátila domů, realita ji dohnala rychle. Otevřela peněženku a viděla, kolik jí zbylo. Pár stovek. Na jídlo, léky, drobné výdaje. Věděla, že bude muset počítat víc než jindy. Že si nekoupí nic navíc a bude se uskromňovat.
Přesto nelitovala. Každé ráno si připomínala ten pocit klidu, který v lázních zažila. Když seděla u okna a pila čaj, vracela se myšlenkami k teplým koupelím a pomalým procházkám. Ta vzpomínka jí dodávala sílu ve dnech, kdy bylo chladno a ticho doma tížilo víc než obvykle.
Věděla, že si nekoupila jen víkend. Koupila si pocit, že ještě pořád může něco chtít. Že není jen babička, která má být vděčná za drobnosti, ale žena, která má právo na radost.
Radost, která nestojí jen peníze
Lidé kolem jí občas říkali, že to bylo nezodpovědné. Že v jejím věku se má myslet hlavně na jistotu. Ona je poslouchala, ale uvnitř věděla své. Ta jistota bez radosti by ji stála víc než pár ušetřených korun.
Každý den si teď dopřává malé návraty. Zavře oči a vybaví si vůni lázeňských chodeb, jemné světlo v pokoji, pocit, že nikam nemusí. Tyhle drobné momenty jí nikdo nevezme. A právě díky nim se jí i obyčejné dny snášejí o něco lépe.
Možná jí zůstalo málo peněz. Ale zůstalo jí něco, co si za ně nekoupí ani kdyby měla plnou peněženku. Vědomí, že jednou poslechla sama sebe. A že to stálo za to.
