Článek
Když mi bratr zavolal, zněl unaveně a nezvykle tichý. Řekl, že potřebuje pomoct s úklidem, protože to doma nezvládá a neví, kde začít. Nepřišlo mi to zvláštní. Vždycky byl trochu chaotický a já měla volné odpoledne, tak jsem souhlasila. Cestou k němu jsem přemýšlela, jestli zase nepůjde jen o hromady oblečení a staré krabice. V duchu jsem si plánovala, že to vezmeme systematicky. Otevřeme okna, pustíme hudbu a za pár hodin bude hotovo. Netušila jsem, jak naivní ta představa byla.
Dveře, které jsem neměla otevírat
Jakmile jsem vstoupila do bytu, zarazil mě zvláštní zápach. Nebyl to klasický nepořádek, spíš těžký vzduch, který se nedá přesně popsat. Bratr mě rychle navedl ke svému pokoji a řekl, že začne v kuchyni. Prý tam má taky binec. Otevřela jsem dveře a udělala první krok dovnitř. V tu chvíli jsem se zarazila. Podlaha byla téměř neviditelná pod nánosem věcí. Nešlo jen o oblečení, ale o všechno možné. Papíry, staré tašky, prázdné obaly, věci bez smyslu. Měla jsem pocit, že jsem vstoupila do cizího světa.
Nejhorší nebyl samotný nepořádek, ale atmosféra. Jako by ten pokoj nebyl obytný, ale uzavřený. Okno zatažené, světlo tlumené, vzduch těžký. V tu chvíli mi došlo, že nejde jen o lenost nebo nedostatek času. Udělalo se mi úzko. Přepadl mě zvláštní stud, který jsem si neuměla vysvětlit. Nebyl to můj pokoj, ale připadala jsem si, jako bych narušila něco hodně osobního. Něco, co mi nepatří vidět.
Rychlý ústup
Bez dalšího přemýšlení jsem dveře zase zavřela. Ne pomalu, ale rychle, skoro instinktivně. Věděla jsem, že kdybych tam zůstala déle, začnu si klást otázky, na které nechci znát odpověď. A hlavně jsem se bála, že bych bratrovi ublížila jen tím pohledem. Sedla jsem si do obýváku a čekala. Když přišel, zeptal se, jestli jsem připravená začít. Podívala jsem se na něj a v tu chvíli jsem pochopila, že ten úklid není o hadru a pytlích na odpadky.
Ticho, které mluví víc než slova
Řekla jsem mu, že si dáme kávu a že začneme pomalu. Nepřiznala jsem, co jsem viděla. Ne proto, že bych se styděla, ale proto, že jsem cítila, že by se zavřel ještě víc. A už tak byl daleko. Celé odpoledne jsme uklízeli společné prostory a jeho pokoj zůstal zavřený. Viselo to mezi námi jako nevyřčená věta. Něco, co oba víme, ale ani jeden nemá odvahu pojmenovat.
Když jsem večer odcházela, bylo mi jasné, že jsem mu vlastně nepomohla tak, jak potřeboval. Ten nepořádek nebyl příčinou, ale důsledkem. Znakem něčeho, co se v něm hromadilo dlouho a potichu. Od té doby na ten pokoj často myslím. Na dveře, které jsem rychle zavřela. A říkám si, jestli jsem je neměla naopak nechat otevřené a zůstat. Ne kvůli úklidu, ale kvůli němu. Protože někdy největší chaos není vidět na zemi, ale uvnitř člověka.
