Článek
Můj bratr Petr má menší truhlářskou dílnu na kraji města. Dělá hlavně kuchyňské linky, vestavěné skříně a občas nějaký nábytek na zakázku. Za normálních okolností pracuje s jedním zaměstnancem, ale před začátkem prázdnin měl práce víc než obvykle. Když se u nás jednou v červnu zastavil na kávu a Matěj se zmínil, že hledá brigádu, Petr mu skoro okamžitě nabídl, že může chodit k němu.
„Nebudeš dělat nic, na co nemáš věk nebo zkušenosti. Potřebuju hlavně někoho na broušení, úklid, balení a podávání věcí,“ řekl mu. Matěj se hned zeptal, kolik by si vydělal. Chtěl si totiž koupit počítač, na který jsme mu s manželem nechtěli dát celou částku. Petr mu tehdy odpověděl, že dostane 130 korun za hodinu a ať si odpracovaný čas zapisuje do telefonu. Mně to přišlo jasné a dál jsem se do jejich domluvy nemíchala.
Matěj začal chodit do dílny hned první červencový týden. Většinou čtyřikrát týdně od osmi ráno do jedné nebo do dvou odpoledne. První dny přišel domů celý od pilin a vyprávěl, že hlavně zametal a skládal kartony. Později už brousil dvířka, označoval jednotlivé díly a pomáhal nakládat hotové skříňky do dodávky. Občas si postěžoval, že ho bolí ruce, ale zároveň byl rád, že konečně vydělává vlastní peníze.
Postupně začal dělat víc, než jsme čekali
V polovině července Petr přišel o zaměstnance, který skončil kvůli jiné nabídce. Tehdy se Matějovy pracovní dny začaly prodlužovat. Několikrát zůstal až do čtyř a jednou jel se strýcem montovat skříň do vedlejšího města. Když jsem mu říkala, že nemusí trávit celé léto v dílně, odpověděl mi, že mu to nevadí. V telefonu měl tabulku s hodinami a průběžně si počítal, kolik už má vyděláno.
Ke konci srpna byl někde kolem dvaceti tří tisíc korun. Počítač, který si vyhlédl, stál necelých dvacet tisíc, takže už vybíral monitor a klávesnici. Připomínala jsem mu, aby neutratil úplně všechno, ale jinak jsem měla radost, že si na něco takového dokázal vydělat sám.
Poslední prázdninový pátek se vrátil z dílny nezvykle brzy. Nehodil batoh do pokoje jako obvykle, ale sedl si v kuchyni a chvíli jen koukal do telefonu. Když jsem se zeptala, co se stalo, řekl, že se Petra ptal, kdy dostane peníze.
„A co ti řekl?“ zeptala jsem se.
„Že žádné peníze nejsou. Prý jsem tam byl hlavně proto, abych se něco naučil.“
Nejdřív jsem si myslela, že něco špatně pochopil.
Myslela jsem, že se syn se strýcem nedorozuměli
Petrovi jsem zavolala ještě ten večer. Nechtěla jsem z toho hned dělat rodinnou hádku, protože jsem věděla, že můj bratr někdy mluví dost zkratkovitě a Matěj zase bere některé věci příliš doslova.
Petr mi vysvětloval, že Matěj celé léto získával zkušenosti, že s ním měl práci a že mu několikrát koupil oběd. Připomněl také, že ho vozil na montáže a ukazoval mu věci, ke kterým by se běžný brigádník nedostal. Podle něj by bylo zvláštní, kdyby ještě očekával plnou hodinovou mzdu. „Vždyť je to můj synovec. Myslel jsem, že chápe, že mi taky trochu pomáhá jako rodina,“ řekl.
Přiznávám, že v první chvíli jsem se Petra trochu zastala. Řekla jsem Matějovi, že se měl možná na podmínky zeptat přesněji a nepočítat automaticky s každou hodinou. Syn se se mnou nehádal. Jen otevřel telefon, našel starou konverzaci se strýcem a podal mi ho přes stůl.
Zpráva byla z konce června. Petr mu napsal: „Počítej 130 na hodinu. Piš si časy a na konci prázdnin to spočítáme.“ Pod tím byla ještě další zpráva, ve které Matěj odpovídal, že pokud bude chodit čtyřikrát týdně, mohl by si do září vydělat na počítač. Petr mu odepsal: „V pohodě, když vydržíš celé léto, tak určitě.“ V tu chvíli už nešlo o to, že si dva lidé rozdílně vyložili rodinnou výpomoc.
Bratrovi jsem jeho vlastní zprávu přečetla nahlas
Druhý den jsem za Petrem zajela do dílny. Seděl u stolu v malé kanceláři a dělal faktury. Ukázala jsem mu zprávy a zeptala se, jak přesně je mám chápat jinak než jako dohodu o odměně.
Petr se nejprve naštval. Tvrdil, že se situace během léta změnila, že zakázky nevyšly tak dobře, jak čekal, a že po odchodu zaměstnance měl mnohem víc starostí. Pak řekl větu, která mě zarazila nejvíc. „Já jsem tomu klukovi dva měsíce něco předával a on první, co řeší, jsou peníze. To mi přijde dost nevděčné.“
Zeptala jsem se ho, jestli by stejně mluvil o kterémkoliv jiném brigádníkovi, kterému předem slíbil 130 korun za hodinu. Na to už neodpověděl. Po chvíli přiznal, že na konci léta neměl bokem tolik hotovosti, kolik předpokládal. Místo aby to Matějovi řekl, snažil se celou věc postavit jako rodinnou výpomoc. Připadalo mu prý ponižující přiznat šestnáctiletému klukovi, že mu nemůže zaplatit hned.
To už jsem jeho jednání chápala o něco lépe. Neznamenalo to ale, že jsem s ním souhlasila. Nakonec jsme prošli Matějův seznam hodin. Petr některé záznamy zpochybnil, Matěj mu později doložil zprávami, kdy přijel a kdy odjížděl. Dohodli se na částce 22 360 korun. Petr zaplatil deset tisíc hned a zbytek poslal ve dvou částkách během září.
Počítač si koupil, ale ke strýci už na brigádu nechce
Rodinné vztahy se kvůli tomu úplně nerozpadly. Petr k nám stále chodí na narozeniny a s Matějem se normálně pozdraví. Už mezi nimi ale není stejná samozřejmost jako dřív. Když bratr nedávno poznamenal, že bude před Vánoci zase potřebovat v dílně pomoc, Matěj se jen usmál a řekl, že už má brigádu ve skladu sportovních potřeb.
Počítač si nakonec koupil v září. Když jsme ho přivezli domů, několik večerů ho skládal na stole ve svém pokoji a pečlivě schovával všechny účtenky a krabice. Z výplaty mu ještě něco zůstalo a poprvé si část peněz odložil.
Mně z celého léta zůstala hlavně nepříjemná vzpomínka na chvíli, kdy jsem synovi řekla, že možná strýce špatně pochopil. Dodnes jsem ráda, že si jejich zprávy nesmazal. Bez nich bych pravděpodobně ještě nějakou dobu věřila tomu, že šlo jen o nedorozumění. A Petr by možná věřil tomu samému také.
Zdroje: autorský text
