Článek
Nejsem ten typ, který by dělal scény kvůli chlupům na sedačce nebo špinavým tlapkám. Ale když se do našeho vztahu začal víc než já zapojovat jeho pes, začala jsem cítit, že něco není v pořádku. Není to o žárlivosti na zvíře, to bych nikdy neřekla. Spíš o tom, že jsem si najednou připadala jako páté kolo u vozu.
Náš vztah byl ze začátku krásný. Měli jsme společné plány, smáli jsme se, hodně cestovali. Pak se ale k nám nastěhoval jeho pes. Tehdy ještě „dočasně“, protože mu ho měla hlídat jeho matka, která nakonec odjela do zahraničí. A tak se z týdne staly měsíce. A ze psa, který měl být jen na chvíli, se stal jeho nejlepší přítel. Mělo by to být roztomilé, že?
Jenže realita byla jiná. Večer místo večeře přišel program „venčení v dešti“, víkendy už nebyly o výletech, ale o trénincích. Pes spal s námi v posteli. Doslova mezi námi. Ať jsem se snažila sebevíc, měla jsem pocit, že mu nikdy nemůžu konkurovat. A vlastně jsem ani nechtěla.
Když jsem se snažila mluvit o tom, že mi chybí naše společné chvíle, že bych si přála víc času jen pro nás dva, mávl rukou. „To je přece jen pes,“ říkal. Ale v jeho životě to nebyl „jen pes“. Byl to společník, důvěrník, někdo, kdo měl vždy přednost. A já najednou nevěděla, kde je moje místo.
Dlouho jsem to dusila v sobě. Přemýšlela jsem, jestli jsem sobecká. Jestli jsem divná, že mi vadí, jak moc prostoru to zvíře zabírá. Ale když mi potřetí zrušil naše výročí kvůli tomu, že „pes má špatný den“, něco ve mně prasklo. Postavila jsem ho před volbu. Ne ultimátum, spíš zoufalý pokus o změnu. Buď já, nebo pes.
Nečekala jsem, že mě obejme, omluví se a začne plánovat společnou budoucnost bez chlupů na polštáři. Ale rozhodně jsem nečekala, že se na mě jen podívá a řekne: „To nejde. On je moje rodina.“
A v tu chvíli jsem pochopila, že tenhle boj už nemá cenu. Že někdy nejde o to, kdo je lepší, ale kdo je v životě druhého opravdu na prvním místě. Odešla jsem. A pes? Ten prý teď spí uprostřed postele a ani si nevšiml, že jsem pryč.
