Článek
Dneska je mi třicet osm a čekám desáté. Desáté dítě. Když to někomu řeknu, většinou následuje ticho. A pak nevěřícné: „Cože? To myslíš vážně?“ Ano, myslím. A ne, není to vtip.
Potkala jsem Petra, když mi bylo dvacet. Byl o deset let starší, sebevědomý, charismatický. Věděl, co chce. A já? Já byla ztracená holka, která hledala směr. Někoho, kdo by jí ukázal cestu. A on mi ji ukázal. Cestu, po které jdu už osmnáct let. Cestu, která mě dovedla až sem – k devíti dětem a desátému na cestě.
První dítě přišlo rok po svatbě. Malá Anička. Byla jsem šťastná, i když vyčerpaná. Petr byl pyšný. „Vidíš, jak jsi krásná, když kojíš,“ říkal mi. „Žena má rodit děti. To je její poslání.“ Přikyvovala jsem. Věřila jsem mu. Konečně jsem našla smysl života – být matkou.
Druhé dítě přišlo o rok a půl později. Třetí následovalo za dalších patnáct měsíců. Čtvrté, páté… Každé další těhotenství bylo těžší. Moje tělo protestovalo. Křečové žíly, problémy se zády, anémie. Ale Petr říkal, že to zvládnu. Že jsem silná. Že je to moje povinnost.
„Kolik jich vlastně chceš?“ zeptala jsem se ho jednou, když mi bylo třicet a čekala jsem sedmé dítě. Usmál se a pohladil mě po břiše. „Tolik, kolik řeknu já.“ Zasmála jsem se. Myslela jsem, že žertuje. Ale on nežertoval.
Když jsem mu po narození sedmého dítěte řekla, že už nemůžu dál, že moje tělo potřebuje odpočinek, že se bojím o své zdraví, jeho reakce mě vyděsila. „Ty nemáš co rozhodovat,“ řekl chladně. „Tvoje tělo patří mně. Před Bohem jsi slíbila, že mi budeš sloužit.“ A pak mi připomněl, že bez něj bych nic neměla. Že on živí rodinu. Že on rozhoduje.
Měl pravdu. Neměla jsem vzdělání, neměla jsem práci. Měla jsem jen jeho a děti. A tak jsem otěhotněla poosmé. Pak podeváté. A teď podesáté.
Někdy, když všechny děti spí a já sedím sama v kuchyni, přemýšlím, jak se to stalo. Jak jsem se stala ženou, která nemá kontrolu nad vlastním tělem. Která rodí děti jako na běžícím pásu. Která se bojí říct ne.
Moje matka mi volá každý týden. „Jak se máš, holčičko?“ ptá se. A já pokaždé odpovím, že dobře. Že jsem šťastná. Že děti jsou zdravé a Petr je hodný. Nikdy jí neřeknu pravdu. Že jsem unavená. Že se bojím dalšího porodu. Že někdy, když se dívám na své děti, cítím vinu, protože jim nemůžu dát tolik pozornosti, kolik by si zasloužily.
Moje nejstarší dcera Anička mi nedávno pomáhala s prádlem. Je tak krásná. Tak chytrá. „Mami,“ řekla najednou, „já nechci skončit jako ty.“ Ty slova mě zasáhla jako facka. „Jak to myslíš?“ zeptala jsem se, i když jsem věděla odpověď. „Nechci být jen rodičkou,“ řekla tiše. „Chci studovat. Cestovat. Žít.“
V tu chvíli jsem si uvědomila, že moje dcera vidí to, co já odmítám vidět. Že můj život není normální. Že to, co se děje v naší rodině, není správné.
Minulý týden jsem sebrala odvahu a šla k doktorce. Sama, bez Petra. Nikdy předtím jsem to neudělala. Vždycky chodil se mnou, seděl vedle mě v ordinaci, odpovídal za mě na otázky. Ale tentokrát jsem šla sama.
„Potřebuji antikoncepci,“ řekla jsem jí. Podívala se na mě přes brýle. „Paní Nováková, vy čekáte desáté dítě. Není trochu pozdě na antikoncepci?“ Rozplakala jsem se. Nemohla jsem si pomoct. A pak jsem jí všechno řekla. O Petrovi. O jeho požadavcích. O svém strachu.
Doktorka mě poslouchala bez přerušení. Když jsem skončila, vzala mě za ruku. „To, co popisujete, je forma domácího násilí,“ řekla tiše. „Nikdo nemá právo nutit vás k těhotenství proti vaší vůli. Ani váš manžel.“
Domácí násilí. Ta slova zněla tak cize. Tak dramaticky. Petr mě přece nebije. Nekřičí na mě. Stará se o nás. Ale přesto… Přesto mě nutí rodit děti, i když už nemůžu. I když nechci.
Doktorka mi dala kontakt na organizaci, která pomáhá ženám v podobné situaci. Schovala jsem ho do podprsenky, aby ho Petr nenašel. Zatím jsem tam nezavolala. Bojím se. Co by se stalo s dětmi? Kam bychom šli? Jak bych je uživila?
Včera večer, když Petr usnul, jsem si lehla na gauč v obýváku a položila ruce na břicho. Cítila jsem, jak se moje desáté dítě hýbe. A najednou mě zaplavila vlna lásky. Ne k Petrovi, ale k tomu maličkému uvnitř. K dítěti, které za nic nemůže. K dítěti, které si nezaslouží matku plnou hořkosti a strachu.
A v tu chvíli jsem si uvědomila, že musím něco změnit. Ne kvůli sobě, ale kvůli svým dětem. Kvůli Aničce, která se bojí skončit jako já. Kvůli malému Tomáškovi, který se mě včera zeptal, proč jsem pořád smutná. Kvůli miminku, které nosím pod srdcem.
Dnes ráno jsem zavolala na to číslo, co mi dala doktorka. Hlas na druhém konci byl laskavý. Řekli mi, že mi pomůžou. Že existuje cesta ven. Že nejsem sama.
Nevím, jestli budu mít odvahu odejít. Nevím, jestli dokážu postavit se Petrovi. Ale vím, že už nechci žít takhle. Nechci, aby moje dcery viděly, že žena je jen nádoba na rození dětí. Nechci, aby moji synové věřili, že muž má právo rozhodovat o těle své ženy.
Desáté dítě bude moje poslední. Ne proto, že by to řekl Petr, ale proto, že to říkám já. Moje tělo, moje rozhodnutí. Možná to bude těžké. Možná budu muset začít úplně od začátku. Ale už teď cítím něco, co jsem necítila roky – naději.
Dnes večer, až děti usnou, sednu si znovu do kuchyně. Ale tentokrát nebudu přemýšlet o tom, jak se to stalo. Budu přemýšlet o tom, co bude dál. O tom, jak najít sílu změnit svůj život. Jak najít odvahu říct: „Dost.“
Protože i když je mi třicet osm a čekám desáté dítě, není pozdě začít znovu. Není pozdě ukázat svým dětem, že láska neznamená podřízenost. Že rodina neznamená otroctví. Že být matkou je dar, ne trest.
A možná, jen možná, až se narodí moje desáté dítě, bude to začátek nového života. Života, kde budu konečně svobodná. Kde budu konečně svá. Kde budu konečně šťastná.
Ne kvůli Petrovi. Ale kvůli sobě a svým dětem. Protože si to zasloužíme. Všichni si zasloužíme být milováni. Respektováni. Svobodní.
A já už dnes vím, že svoboda začíná jediným slovem: „Ne.“
