Článek
Pečení jsem brala jako malý způsob, jak mu připomenout, že se snažím udržet naši blízkost i ve chvílích, kdy to úplně neklape. Týden jsem hledala inspiraci, nakonec jsem si recept poskládala podle sebe. Byla v tom čokoláda, mascarpone a ovoce. Nejtěžší bylo, aby krém držel. Když se to povedlo, měla jsem radost, že jsem to zvládla sama. Vypadalo to krásně, aspoň podle mě.
Přípravy, které jsem brala moc vážně
Ráno v den oslavy jsem vstala dřív než on. Přesouvala jsem dort z lednice do krabice tak opatrně, jako kdyby to bylo miminko. Připadala jsem si trochu potrhlá, ale říkala jsem si, že když už jsem se s tím patlala tři dny, tak ať to aspoň dopadne důstojně.
Když se partner probudil, byla jsem už na nohách a všechno jsem chystala. On se usmíval a říkal, že mu stačí, když budeme spolu. Bylo to hezké, ale znala jsem ho. On si potrpí na detaily a rád před ostatními vypadá dobře. Ne ve zlém, prostě to tak má odjakživa.
Hosté dorazili a já začala být nervózní
Přes den to bylo docela příjemné. Přišla jeho rodina, pár kamarádů. Všichni nosili krabice a tašky, měl z toho úsměv od ucha k uchu. Já pobíhala kolem a snažila se, aby všechno klapalo. Všichni mě chválili, že jsem toho připravila hodně. V tu chvíli jsem si říkala, že to asi vážně zvládám.
Jenže v hlavě mi pořád běžel ten dort. Jakmile někdo jen trochu zmínil sladké, srdce mi poskočilo. Chtěla jsem, aby se líbil. Chtěla jsem, aby byl pyšný.
Chvíle, kdy jsem cítila, že rudnu
Když se začalo volat po dortu, rychle jsem ho přinesla. Všichni ztichli a čekali. Partner si vzal nůž a usmíval se. V tu chvíli jsem byla pyšná. Jenže pak nůž zajel do středu a krém z horní vrstvy začal pomalu stékat po boku.
Nejdřív jsem si myslela, že je to jen malá nedokonalost. Ale pak se to sesunulo ještě víc. Ten krásně uhlazený vrch se uvnitř rozpadal a bylo jasné, že jsem přecenila pevnost krému.
Partner se hlasitě zasmál. Ne tak mile, spíš pobaveně. A pak pronesl něco jako že jsem to tentokrát trochu přehnala s kreativitou. Hosté se smáli s ním.
Stála jsem tam s talířem v ruce a připadala si jako někdo, kdo se snažil být užitečný a skončil jako nešikovná holka, která neumí ani upéct dort. Cítila jsem, jak mi hoří tváře.
Snažila jsem se to zachránit
Řekla jsem něco o tom, že hlavní je chuť. Jenže v tu chvíli už mě nikdo pořádně neposlouchal. Všichni komentovali, jak to uvnitř vypadá. Někdo dodal, že to není důležité, že jsem si s tím stejně dala práci. Partner řekl, že je to milé, ale že příště objednáme dort z cukrárny, aby byl jistý výsledek.
To mě zabolelo nejvíc. Ne ta věta sama o sobě, ale tón, jakým to řekl. Jako kdybych byla někdo, o kom se dá s úsměvem prohlásit, že raději ať nic nezkouší.
V tu chvíli jsem chtěla zmizet. Zavřít se v koupelně, nadechnout se nebo prostě vyjít ven a projít se kolem domu. Bylo mi trapně. A taky mě přepadl pocit, že má snaha byla úplně zbytečná.
Potřebovala jsem chvíli sama pro sebe
Odešla jsem do kuchyně pod záminkou, že potřebuji nakrájet ovoce. Opřela jsem se o linku a musela jsem si trochu otřít oči. Nebrečela jsem, ale měla jsem k tomu blízko. Nikdo si nevšiml, že jsem se na chvíli ztratila, a možná to bylo dobře.
Když jsem se vrátila, už všichni jedli. A světe div se, dort jim chutnal. Jeden z hostů dokonce řekl, že je skvělý. Partner to slyšel a jen mávl rukou. Řekl, že jsem se snažila a že to je hezké.
To mě paradoxně bolelo ještě víc. Jako kdyby to byla pochvala pro dítě, které nakreslilo nepovedený obrázek.
Večer jsem o tom přemýšlela
Po odchodu hostů jsme uklízeli. Partner se ke mně choval mile, jako kdyby se nic nestalo. Ptala jsem se sama sebe, jestli to přeháním. Možná ano. Ale ten pocit ponížení ve mně zůstal. Nešlo jen o dort. Šlo o to, že mě ztrapnilo něco, co jsem dělala s láskou. A že on si to ani neuvědomil.
Když jsem šla spát, říkala jsem si, že někdy nejde o to, jak dort vypadá, ale jak se u toho cítíme. A já se ten den cítila sama, i když kolem mě seděla plná místnost lidí. A možná právě to bolelo nejvíc.
Michaela, Praha
