Článek
První roky jsem měla pocit, že dělám všechno správně. Snažila jsem se, aby doma panovala pohoda, aby se neřešily maličkosti a aby se věci nechávaly plynout. Nechtěla jsem hádky, výbuchy emocí ani dramatické scény. Toužila jsem po obyčejných dnech, které nebolí. Po večerech, kdy se mlčí z únavy a ne z napětí.
Jenže postupně jsem začala cítit, že to, co považuji za klid, někdo jiný vnímá jako chlad. Moje snaha nevyvolávat konflikty se změnila v důkaz, že mi na věcech nezáleží. Když jsem mlčela, bylo to špatně. Když jsem mluvila, bylo to špatně také. Všechno, co jsem dělala, se otáčelo proti mně.
Když ticho přestalo být bezpečné
Začalo to nenápadně. Drobnými poznámkami, které se daly snadno přejít. Prý jsem odtažitá. Prý necítím tak jako ostatní. Prý neumím projevit emoce. Zpočátku jsem si říkala, že je to jen nedorozumění. Že se to vysvětlí. Že stačí být trpělivá.
Postupně ale přibyly výčitky. Už nešlo jen o slova, ale o pohledy a tón hlasu. Najednou jsem byla označovaná za krutou, protože jsem chtěla klid. Protože jsem odmítala zvyšovat hlas. Protože jsem nechtěla řešit všechno hned a za každou cenu. Místo respektu přišla podezíravost.
Pocit viny, který se plíží potichu
Nejhorší bylo, že jsem tomu začala věřit. Že se mnou možná opravdu něco není v pořádku. Že bych měla být jiná, vřelejší, emotivnější, hlasitější. Každý další den jsem si víc hlídala, co říkám a jak se tvářím. Klid, po kterém jsem toužila, se vytratil úplně.
Místo bezpečí přišel strach. Strach, že každé ticho bude vyloženo špatně. Že každé rozhodnutí bude označeno za sobecké. Přestala jsem se doma uvolňovat. Byla jsem pořád ve střehu, připravená se obhajovat. A přitom jsem chtěla jen obyčejný domov.
Když pochopení zůstalo na druhém břehu
Nejvíc mě bolelo, že se nikdo nesnažil pochopit, proč klid potřebuji. Nikdo se neptal, co se ve mně odehrává. Byla jsem označena nálepkou a ta zůstala. Jakmile člověk dostane roli krutého, všechno, co udělá, se do ní snadno vejde.
Začala jsem si uvědomovat, že nejde o to, co dělám, ale jak mě kdo chce vidět. Že někdy není prostor pro tichý způsob prožívání. Že klid může být pro někoho hrozbou, protože v něm nejsou emoce na odiv. A že ne každý umí respektovat jiný rytmus.
Rozhodnutí chránit sama sebe
Dnes už vím, že klid není krutost. Že ne každý musí křičet, aby cítil. Že mlčení nemusí znamenat nezájem. A že domov má být místem, kde se člověk nemusí pořád vysvětlovat. I kdyby to mělo znamenat, že zůstane sám.
Nechci být součástí vztahu, kde je klid považován za chybu. Kde je ticho důkazem viny. Chci prostor, kde je respekt k tomu, jaký jsem. Protože domov není o neustálém dokazování lásky. Domov je o tom, že se tam člověk nemusí bát být sám sebou.
