Článek
A možná právě proto jsem měla pocit, že je to na mně. Že když už se mi daří o trochu líp než dřív, mohla bych jí to konečně dopřát. Moje máma celý život šetřila. Na nás, na domácnost, na věci, které byly potřeba. Na sebe skoro nikdy. Když jsme byli děti, měla pořád stejný kabát, stejné boty, stejnou kabelku. Když se rozbila pračka, našla peníze. Když jsme potřebovali kroužky nebo učebnice, nebyl problém.
Ale jakmile šlo o ni, vždycky to nějak počkalo. Nebo se to obešlo bez toho. Ten její sen byl vlastně strašně obyčejný. Chtěla se jednou podívat k moři. Ne na žádnou exotiku, žádný luxusní hotel. Stačilo jí sedět u vody, poslouchat vlny a projít se po pláži. Říkala, že jí to nikdy nevyšlo. Nejdřív děti, pak práce, pak starosti. A pak už měla pocit, že je na to asi pozdě.
Když jsem si konečně trochu finančně oddechla, řekla jsem si, že to udělám. Že jí tu cestu zaplatím. Jako překvapení. Že jí tím udělám radost, kterou si zaslouží víc než kdokoli jiný. Prohlížela jsem nabídky, počítala rozpočet, představovala si, jak jí to oznámím. Jak se usměje, jak bude překvapená. Těšila jsem se na ten moment.
Vybrala jsem termín, který by jí vyhovoval. Zjistila jsem, kdy má dovolenou, domluvila se s její šéfovou, aniž by cokoli tušila. Měla jsem pocit, že dělám něco správného. Něco, co má smysl. Ten den, kdy jsem jí to chtěla říct, jsem k ní přišla po práci. Stála ve dveřích, jako vždycky, s lehkým úsměvem. Vypadala unaveně, ale snažila se to skrýt. Zeptala se mě, jestli si dám kávu. Já měla v hlavě připravenou větu, kterou jsem chtěla začít. Jenže k ní už jsem se nedostala.
Ještě než jsem si stihla sundat boty, zastavila mě. Řekla, že mi musí něco říct. Že to není nic lehkého. A pak mi to oznámila. Tak prostě, u dveří, mezi kabátem a rohožkou. Jako by mi říkala, že došlo mléko. Řekla, že byla u lékaře. Že má výsledky. Že se to nebude řešit hned, ale že to tam je. Že to zatím není akutní, ale že se to bude sledovat. Že neví, jak dlouho. Že jí řekli, ať se šetří. A že možná nebude moct cestovat tak, jak si vždycky představovala.
V tu chvíli mi ztuhlo celé tělo. Všechny ty plány, které jsem měla v hlavě, se rozpadly během pár vteřin. Moře, letenky, hotel, její radost. Všechno to najednou působilo strašně vzdáleně a nedůležitě. Stála jsem tam a nevěděla, co říct. Nechtěla jsem se ptát na detaily, protože jsem se bála odpovědí. A zároveň jsem měla chuť se rozbrečet. Máma mluvila klidně. Možná až moc. Jako by už to přijala.
Říkala, že se s tím dá žít. Že hlavně nechce nikoho zatěžovat. Že jsme jí dali všechno, co mohla chtít, a že tohle je prostě život. Usmívala se u toho, ale ten úsměv byl jiný než obvykle. Křehčí. Sedly jsme si ke stolu a pila jsem kávu, aniž bych věděla, jak chutná. Poslouchala jsem ji, ale myšlenky mi utíkaly jinam. Do minulosti, do budoucnosti, do všech těch momentů, kdy jsem si myslela, že máme času dost. Že všechno důležité se dá odložit. Že sny můžou počkat.
Ten večer jsem jí nic neřekla. O tom, co jsem plánovala. O cestě, o překvapení, o tom, že jsem jí chtěla splnit sen. Nešlo to. Připadalo mi to najednou nepatřičné. Jako bych se chlubila něčím, co možná nikdy nebude. Když jsem odcházela, objala mě pevněji než jindy. Řekla mi, ať se o sebe starám. Ať nežiju jen pro práci. Ať si plním svoje sny, dokud to jde. Ta věta mi zněla v hlavě ještě dlouho cestou domů.
Došlo mi, jak snadno bereme zdraví a čas jako samozřejmost. Jak máme pocit, že zítra je jistota. Že příští rok to vyjde. Že jednou. Jenže to jednou se někdy rozplyne dřív, než si to stihneme uvědomit. Pořád chci mámě ten sen splnit. Jen už vím, že to nemusí být přesně tak, jak jsem si to vysnila. Možná to nebude moře. Možná to nebude letos. Možná to bude jen obyčejný den, kdy budeme spolu a ona se bude smát. A já budu vědět, že to je ten skutečný sen, který stojí za to nezmeškat.
