Článek
Těšila jsem se na klidné chvíle
Když jsem přišla do restaurace, byla poloprázdná. Vybrala jsem si stůl u okna, objednala si polévku a těstoviny a doufala, že si trochu odpočinu. Venku pršelo a uvnitř bylo příjemné teplo. Lidé si povídali tiše, vonělo jídlo, hrála jemná hudba. Přesně to, co jsem potřebovala.
Sotva mi donesli polévku, posadila se ke stolu vedle mě mladá maminka s kočárkem. Dítě se vrtělo a trochu fňukalo, ale to mi nevadilo. Mám ráda děti a vůbec mi to nepřišlo rušivé. Říkala jsem si, že si dá kávu, uklidní malou a bude to.
Nevěděla jsem, kam se mám dívat
Jenže sotva usedla, vytáhla z tašky přebalovací podložku a položila ji přímo na stůl vedle talířů hostů. Nejdřív jsem si myslela, že to snad udělala jen tak, aby ji měla po ruce. Ale ona během pár vteřin rozepnula dítěti body, sundala plenku a pustila se do přebalování.
Byla jsem v šoku. Mezi lidmi, uprostřed restaurace, kde lidé jedí, kde to voní jídlem a kávou. Najednou tam byla úplně jiná vůně, ta, kterou člověk rozhodně nechce cítit u oběda.
Polévku jsem si k sobě přisunula dál, ale stejně to nešlo ignorovat. Viděla jsem její snaživost, to, že chtěla dítěti pomoct hned, ale v tu chvíli jsem nedokázala pokračovat v jídle. Připadala jsem si tam trapně, protože jsem nevěděla, jestli mám něco říct, nebo dělat, že to nevidím. Jen jsem cítila, jak mi klesá žaludek.
Začala jsem se cítit špatně
Maminka působila unaveně a trochu nervózně. Dítě se mezitím uklidnilo, ale celá scéna trvala několik minut, které jsem vnímala jako věčnost. Nikdo z personálu nic neřekl. Někteří hosté se otočili, jiní sklopili oči.
Já jsem jen seděla a cítila, jak se mi z klidného oběda stává nepříjemný zážitek. Nakonec jsem zvedla talíř s polévkou a poprosila servírku, jestli si můžu sednout jinam. Jen kývla, jako by už přesně věděla, proč se ptám.
Přemístila jsem se k jinému stolu. Jídlo jsem už ale nedokázala dojíst. Měla jsem pocit, že jsem zlá, protože jsem odešla. Na jednu stranu jsem chápala, že dítě potřebovalo přebalit. Na druhou stranu jsem měla pocit, že tohle není prostředí, kde by se to mělo dělat.
Kde je hranice toho, co si můžeme dovolit
Když jsem odcházela, maminka už měla hotovo a dítě u sebe houpala. Chvíli jsem je pozorovala a bylo mi jí vlastně líto. Vypadala vyčerpaně a možná ani nedomyslela, že to pro ostatní může být nepříjemné. Možná nechtěla jít do deště ven, možná kavárna neměla přebalovací pult. Možná to prostě neřešila.
Ale i tak jsem odcházela s pocitem, že svět se nějak zvláštně posunul. Že každý dělá to, co zrovna potřebuje, ale občas přestáváme vidět jeden druhého. Já potřebovala klid u jídla. Ona potřebovala vyřešit dítě. Někdy ale nejdou tyhle dvě potřeby skloubit.
Doma jsem o tom přemýšlela ještě dlouho. Připadala jsem si, jako bych udělala něco špatného, i když jsem jen chtěla v klidu dojíst. A možná to tak má část lidí. Jedni si myslí, že jsem přecitlivělá. Druzí by možná udělali to samé co já.
Dnes už bych reagovala jinak
Možná bych se ozvala, jemně požádala, aby to udělala někde stranou, nebo se zeptala personálu, jestli mají místo na přebalení. Možná ne. Možná bych to stejně neřekla, protože nechci nikoho ranit. Ale vím, že bych se necítila tak provinile jako ten den.
Oběd jsem tenkrát nedojedla. Ale mnohem víc než jídlo ve mně zůstal pocit, jak těžké je někdy najít hranici mezi ohleduplností k sobě a ohleduplností k druhým. A jak rychle se může z obyčejného dne stát něco, o čem člověk přemýšlí ještě večer.
