Článek
Naprosto nečekaně jsem způsobila trapas jednomu mladému průvodčímu, který si asi myslel, že si z něj dělám legraci.
Běžná cesta, která začala nevinně
Byl to obyčejný den. Chtěla jsem jet vlakem k dceři na oběd. Zrovna měla volno a pozvala mě na pečené kuře s bramborem – to, které dělá přesně podle mého receptu. No, odmítněte takovou nabídku. Ve vlaku nebylo moc lidí. Sedla jsem si k oknu, vytáhla časopis a těšila se na příjemnou cestu. Když se ale objevil průvodčí, začalo to být zajímavé.
Mladý průvodčí ke mně přistoupil s profesionálním úsměvem. Vypadal sotva na třicet a měl ten sebevědomý výraz, jaký mívají lidé, co si myslí, že ví všechno. Podala jsem mu bankovku a klidně řekla: „Prosím seniorskou jízdenku.“ V tu chvíli se zarazil. Podíval se na mě. Pak na peníze. Pak znovu na mě. „Počkejte… vy chcete seniorskou slevu?“ zeptal se a snažil se zakrýt překvapení. „Ano, to bych ráda,“ odpověděla jsem s úsměvem. A v tu chvíli se stalo něco, co jsem nečekala. Zasmál se. „No tak to si budeme muset ověřit,“ řekl a natáhl ruku. „Máte kartičku?“
Průvodčí v šoku
Kartičku nemám, ale občanku ano. Zvedla jsem obočí. „Kartičku?“ zopakovala jsem.„No ano, kartičku seniora, nebo občanský průkaz abych vám mohl dát slevu.“ Nemohla jsem si pomoct a začala jsem se smát. „Mladý muži, mně je 73 let. To je téměř o 10 víc, než je potřeba na seniorskou slevu. To vážně potřebujete nějakou speciální kartičku?“ Zrudnul. „No… ehm… víte… je to běžný postup,“ začal koktat. „Ale já mám občanku,“ řekla jsem pobaveně a vytáhla ji z kabelky. Podala jsem mu ji a sledovala jeho reakci. Jakmile ji otevřel, jeho tvář ztuhla.
„Vy… vy fakt máte 73 let?“ vykoktal. Přikývla jsem. „Přesně tak.“ „To není možný…“ zamumlal a pořád si zblízka prohlížel moji občanku. „Já bych vám hádal tak padesát. Možná míň.“ To už jsem se musela smát nahlas. „To je milé, ale podívejte se pořádně na rok narození.“ Zhluboka se nadechl. „Já… ehm… se omlouvám, já… prostě… takhle mladě vypadající seniorku jsem tu ještě neměl.“ Celý rudý mi konečně vytiskl lístek. Nebo se o to aspoň pokusil. Protože tím trapas nekončil.
Zamotané prsty a nefungující lístek
Jenomže jak byl v rozpacích, začal se motat v tisku lístku. Nejdřív zmáčkl špatné tlačítko, takže vytiskl normální jízdenku bez slevy. „Omlouvám se… musím to udělat znovu…“ zamumlal a byl čím dál červenější. Další pokus – tentokrát lístek na špatnou trasu. Třetí pokus – lístek pro dítě. V tu chvíli už se smáli i ostatní cestující. „Chce mi říct, že se tady prodává jízdenka podle vzhledu?“ zavolal někdo zezadu.
Nakonec se mu podařilo vytisknout správný lístek a s roztřesenou rukou mi ho podal. „Opravdu se omlouvám. Měl bych se naučit držet jazyk za zuby.“ „To nic,“ usmála jsem se. „Víte, obvykle mi lidé spíš říkají, že jsem už moc stará na to, abych něco dělala. Takže děkuji za kompliment.“ „No… ještě jednou se omlouvám. A přeji krásnou cestu.“ A pak rychle zmizel do vedlejšího vagónu.
Zbytek cesty jsem si užívala
Když jsem se podívala na svůj správně vytištěný lístek, musela jsem se znovu pousmát. Vlastně jsem mu to neměla za zlé. Bylo milé vidět, že mě někdo považuje za mladší, než jsem. A když jsem pak při obědě dceři vyprávěla, co se stalo, smála se tak, až jí málem zaskočilo.
„Mami, to je skvělý! Ty jsi ztrapnila průvodčího jen tím, že existuješ!“ Ten den jsem pochopila jednu věc. Stáří není jen o číslech. Ano, je mi 73. Ale pokud se člověk cítí dobře a stará se o sebe, může klidně zmást i mladého průvodčího ve vlaku. A víte co? Příště až zase pojedu vlakem, vezmu si ještě hezčí oblečení. Třeba ho tentokrát přesvědčím, že potřebuji studentskou slevu.
