Článek
Vlastně mi doma stojí celá sbírka flakónků – některé jen napůl použité, jiné téměř prázdné, ale všechny mají svoje místo v mých vzpomínkách. Tenhle jsem měla na svatbě sestřenice, tamten na první schůzce s Tomášem, a ten maličký vzadu mi připomíná dovolenou v Řecku.
Minulý týden jsem si všimla, že můj oblíbený parfém je skoro u dna. Byla to sladká, květinová vůně, kterou jsem nosila poslední dva roky, a nějak jsem k ní přilnula. Rozhodla jsem se, že tentokrát udělám výjimku a koupím si znovu stejný. Jenže když jsem v sobotu vešla do parfumerie, pohltila mě, jako vždycky, ta neodolatelná směsice vůní, která mě okamžitě přiměla zapomenout na původní plán.
Procházela jsem uličkami plnými lesklých krabic a barevných flakónů. Mladá prodavačka, mohlo jí být tak dvaadvacet, mě po chvíli oslovila: „Mohu vám s něčím poradit?“ Vysvětlila jsem jí, že hledám něco podobného své dosavadní vůni, ale možná trochu svěžejšího na přicházející jaro. Usmála se a začala vytahovat různé testovací lahvičky.
První vůně byla ovocná. Stříkla mi ji na papírový proužek a já k němu přičichla. „To je naše novinka, kombinace bergamotu a červeného pomeranče s tóny vanilky,“ vysvětlovala. Přivoněla jsem znovu, ale cítila jsem jen neurčitou sladkost. „A cítíte ten bergamot? Na začátku je výrazný, a pak se rozvine do té vanilky,“ pokračovala, zatímco já jsem se snažila zachytit to, o čem mluví. Přiznala jsem, že bergamot necítím, a ona jen pokývala hlavou.
Druhý parfém byl podle ní svěží a zelený, s tóny čerstvě posekané trávy a jasmínu. Přivoněla jsem a tentokrát jsem zachytila něco výraznějšího, ale ta „čerstvě posekaná tráva“ mi unikala. Další vůně byla prý kořeněná s dřevitými podtóny. Tu jsem už cítila lépe, byla intenzivnější.
Po čtvrtém testování se na mě prodavačka podívala s lehkým úsměvem a řekla něco, co mě úplně vykolejilo: „Víte, ono je to běžné. S věkem člověk ztrácí schopnost cítit ty jemnější tóny. Proto starší lidé často preferují výraznější vůně.“
Stála jsem tam s papírovým proužkem v ruce a zírala na ni. Starší lidé? Vždyť mi je čtyřicet! Od kdy je čtyřicítka "starší věk"? V tu chvíli jsem si uvědomila, že pro ni – ve dvaadvaceti – asi je. A že ta poznámka nebyla míněna zle, prostě jen konstatovala fakt. Fakt, který mě ale zasáhl víc, než bych čekala.
Celou cestu domů jsem přemýšlela o tom, co mi řekla. Je to pravda? Opravdu už necítím ty jemnější tóny? A co dalšího ještě necítím, nevidím, neslyším? Co dalšího mi uniká? Je tohle začátek toho dlouhého sestupu, kdy tělo začíná postupně vypovídat službu?
Doma jsem si sedla k toaletnímu stolku a začala otevírat jeden flakónek za druhým. Přivoněla jsem k nim a snažila se zachytit každý detail, každý podtón. A víte co? Cítila jsem je. Možná ne všechny nuance, které popisují v reklamách, ale cítila jsem jejich příběhy. Ten letní z Řecka voněl po slunci a moři. Ten z babiččiny sedmdesátky měl v sobě něco slavnostního a přitom důvěrného.
Uvědomila jsem si, že možná opravdu ztrácím schopnost rozeznat bergamot od pomeranče nebo jasmín od růže. Ale získávám něco jiného – vůně pro mě nejsou jen chemické složky, jsou to vzpomínky, pocity, příběhy. A to je možná důležitější než schopnost analyzovat každou molekulu.
Nakonec jsem si koupila ten kořeněný parfém, co mi prodavačka nabídla jako třetí. Je výraznější, ano. Ale není to proto, že bych byla „starší“. Je to proto, že teď už vím, co chci. A to, co chci, je vytvářet nové vzpomínky. S vůní, která mi připomene tenhle den, kdy mi dvaadvacetiletá dívka nechtěně připomněla, že stárnutí není jen o ztrátách, ale i o tom, co získáváme. Třeba schopnost užívat si věci takové, jaké jsou, bez potřeby je pitvat na jednotlivé tóny.
