Článek
Měla jsem v plánu jen sedět, psát si poznámky a nechat myšlenky běžet. Netušila jsem, že o pár minut později budu sedět strnule, s bušícím srdcem, a v ruce držet cizí život.
Zapomenutý sešit
Když muž od vedlejšího stolu vstal, zaregistrovala jsem jen, jak si bere kabát a odchází. Na stole po něm zůstal hrnek s kávou, drobné mince a černý zápisník. Měl pevné desky, obyčejné, trochu odřené. Chvíli jsem váhala, jestli na něj upozornit obsluhu, ale pak jsem si všimla, že se vrchní zrovna hádá s někým u kasy.
Přisunula jsem sešit k sobě, abych ho udržela v bezpečí, kdyby se majitel vrátil. Jenže nevrátil se. Seděla jsem tam ještě dvacet minut a pořád nic. Zvědavost mě nakonec přemohla. Opatrně jsem sešit otevřela.
První řádky
Na první stránce bylo datum. O několik týdnů starší, než bylo to dnešní. Písmo nakloněné, mužské, trochu roztřesené. „Nevím, proč to píšu, možná proto, abych nezapomněl, co všechno jsem ztratil.“ Ten první řádek mi zůstal v hlavě. Připomínal začátek knihy, ale tohle nebyla fikce. Čím víc jsem četla, tím víc mi docházelo, že čtu skutečný příběh člověka, který se zlomil.
Psalo se tam o rozvodu, o dceři, kterou prý naposledy viděl před půl rokem. O tom, že už několik nocí nespí, že přestal jíst, že se mu život rozpadl mezi prsty. Každý zápis byl kratší, přerušovaný. Jako by mu síly ubývaly s každým dnem.
Cítila jsem vinu
Zavřela jsem deník a chvíli jen koukala do stolu. V hlavě mi hučelo. Najednou mi připadalo neslušné, že jsem do toho vůbec nahlédla. Ale zároveň jsem nedokázala zapomenout na to, co jsem četla. Měla jsem potřebu tomu člověku nějak pomoci. Zapsal tam jméno své dcery, adresu města, kde prý žije, a několik útržkovitých vět o tom, že už to možná dlouho nevydrží.
V tu chvíli jsem přestala přemýšlet, co je „správné“. Zvedla jsem se a ten deník vzala s sebou. Měla jsem v plánu ho vrátit, nebo aspoň najít jeho majitele.
Pátrání
Doma jsem strávila večer na internetu. Našla jsem profil muže, který měl stejné jméno i přibližný věk. Žil kousek za městem. Na fotkách působil unaveně, ale byl to on – poznala jsem kabát i zápisník, který měl položený na stole na jedné fotce.
Váhala jsem, jestli mu napsat. Co když to pochopí špatně? Co když se naštve, že jsem otevřela něco tak osobního? Nakonec jsem napsala krátkou zprávu: že jsem našla jeho deník a chci ho vrátit. Odpověděl až druhý den ráno jedním slovem: „Děkuju.“
Setkání
Domluvili jsme se, že se sejdeme ve stejné kavárně. Když přišel, vypadal jinak, než jsem si představovala. Mladší, ale s výrazem člověka, který toho má dost. Působil klidně, ale v očích měl něco, co se těžko popisuje. Směs prázdnoty a naděje.
Podala jsem mu deník. Neřekl skoro nic, jen se na chvíli odmlčel a pak tiše poděkoval. Chtěla jsem mu říct, že jeho zápisky mě zasáhly, že bych chtěla, aby věděl, že jeho bolest někoho dojala. Ale nedokázala jsem to. Nakonec jsem jen řekla, že je dobře, že se ozval. Usmál se, poprvé.
Dva týdny poté
Občas na něj myslím. V kavárně sedávám pořád, ale on se už neukázal. Deník jsem si samozřejmě nenechala, ale ty věty se mi vybavují i teď. Někdy přemýšlím, jestli to celé nebyl osud. Možná mě mělo něco přimět zastavit se a uvědomit si, že každý kolem nás si nese něco, co není vidět.
Od té doby se dívám jinak na lidi, kteří působí ztraceně nebo mlčky sedí sami. Nikdy nevíme, co všechno v sobě mají napsané i když to nikdo nečte.
Poslední myšlenka
Ten deník mi změnil pohled na svět víc, než jakákoliv kniha. Byl to obyčejný sešit s pár řádky, ale měl v sobě víc lidskosti než stovky slov, která denně čtu online. Možná to tak mělo být. Možná někdy potřebujeme cizí příběh, abychom si uvědomili ten vlastní.
Když teď odcházím z kavárny, vždycky se ještě ohlédnu ke stolu, kde jsem ho našla. Připadá mi to jako připomínka, že někdy i úplně cizí člověk nám může nečekaně vstoupit do života a zanechat v nás něco, co už nikdy nezmizí.
