Článek
A přitom to nezačalo žádnou hádkou, žádnou dramatickou scénou. Jen jsme si šli večer sednout. Já a moje přítelkyně. Po práci. V klidu. Vlastně jsem si říkal, že to bude fajn. Měli jsme za sebou pár náročných týdnů, každý trochu přetažený, oba jsme potřebovali vypnout. A navíc – máme přece rádi tyhle večery. Víno, tlumené světlo, trochu hudby, jeden na druhého. Tak jsem si to aspoň představoval.
Sedli jsme si ke stolu. Objednali si. A já už od první chvíle cítil, že je jiná. Ne že by byla protivná, nebo nepříjemná. Ale byla jinde. Myšlenkami. Pohledem. Vším. V jednu chvíli se dokonce přistihla, že jí něco říkám a ona vůbec neposlouchá. Jen se usmála. Ale ne na mě. Dívala se směrem k baru. Tam stál kluk, mladý, sebevědomý, s tou klasickou barmanskou jistotou, co si umí poradit s lahví i pohledem. A moje přítelkyně ho sledovala takovým způsobem, jakým jsem si myslel, že se dívá na mě. Když jsme spolu začínali. Když jsme spolu zůstávali do noci venku a ona se mě dotýkala, jako by mě chtěla udržet co nejblíž. Ten večer jsem pochopil, že ten pohled už dávno nepatří mně.
Nevím, jestli to dělala vědomě. Možná ne. Možná prostě jen podlehla atmosféře, nějakému momentálnímu vzrušení, chemii, která se někdy stane. Ale já tam seděl. Jako její přítel. Ten, který platil pití. Který se snažil vést konverzaci. Který se snažil tu chvíli nějak zachránit, i když už od první půlky skleničky věděl, že tu není pro něj. Že její zájem, její tělo, její úsměv směřují jinam. A ten pocit, který mě přepadl, byl horší než hádka. Byl to tichý, dusivý smutek. Pocit, že se dívám na někoho, kdo sedí dva metry ode mě, ale je mi cizí.
Nechci tvrdit, že jsem žárlivec. Nejsem. Vím, že lidé se občas otočí za někým jiným, že flirt je součást života, že nejsem středem vesmíru. Ale tady nešlo jen o náhodný pohled. Ona ho sledovala dlouhé minuty. Smála se, když se jejich oči střetly. V jednu chvíli na něj dokonce zavolala, že by chtěla „ještě jeden drink, ale od něj“. A to byla ta chvíle, kdy jsem měl chuť se zvednout a odejít. Ne ze vzteku. Ale protože mi bylo trapně. Protože jsem se tam cítil jako nějaký náhradník, co hlídá místo, než přijde ten, na koho se doopravdy čeká.
Neodešel jsem. Možná ze slabosti. Možná ze zvědavosti, kam až to nechá zajít. A možná proto, že jsem ještě pořád doufal, že si to uvědomí. Že si všimne, co dělá. Že uvidí ten rozdíl mezi tím, jak se chová ke mně a jak k cizímu klukovi za barem. Jenže nic se nezměnilo. Večer pokračoval dál, ona byla v čím dál lepší náladě, já čím dál víc tichý. A nikdo si toho nevšiml. Jen já. A možná ten barman, který jí naléval jeden drink za druhým a určitě věděl, co dělá. Bylo mu jedno, že nejsem host, ale její přítel. Byl si jistý. Měl navrch. A já? Já tam jen seděl.
Doma jsme se o tom pohádali. Nechtěl jsem, ale muselo to ven. Řekl jsem jí, že mě to bolelo. Že jsem si připadal neviditelný. Že to, jak se na něj dívala, bylo až ponižující. Ona mi odpověděla, že „o nic nešlo“. Že „jen koukala“. A že „bych si měl trochu věřit, protože přece ví, s kým chodí“. Jenže já už si v tu chvíli nebyl jistý ničím. Vlastně jsem měl pocit, že to celé otočila. Že jsem to najednou já, kdo má problém. Kdo je nejistý. Kdo „zbytečně vyšiluje“. Ale já nevyšiloval. Já se jen poprvé za hodně dlouhou dobu podíval pravdě do očí.
Změnilo to náš vztah? Ano. V tu chvíli se něco přehodilo. Už jsem si nebyl jistý její loajalitou. Ne fyzicky – nemyslím, že by ho někdy doopravdy hledala nebo že by mu dala číslo. Ale mentálně? Tam byla najednou jiná žena. Lehčí, svobodnější, nezávislá. A já si uvědomil, že možná přesně tohle jí chybí. Ta hra, ten zájem, ta možnost být znovu pro někoho zajímavá. A že já už jsem jen její jistota. Ten, co je vedle ní, ale není pro ni výzvou. A tohle je něco, co bolí víc než cizí flirt. Vědomí, že tě má někdo rád – ale už ne tak, jak jsi doufal.
Dnes už spolu nejsme. Neskončilo to tím večerem, ale začalo. V dalších týdnech jsme si byli čím dál vzdálenější. Já podezřívavý, ona podrážděná. A i když jsme si párkrát řekli, že „je všechno v pohodě“, nebylo. Nebylo, protože ve mně zůstala ta vzpomínka. Ten bar, to světlo, její smích, její oči, které se dívaly jinam. A to vědomí, že v tu chvíli jsem tam byl sám. Přestože vedle mě seděl někdo, koho jsem miloval.
Nechci ji shazovat. Vím, že vztahy nejsou černobílé. Že někdy člověk něco cítí a sám neví proč. Ale přál bych si, aby si víc lidí uvědomovalo, co dělá. Jak se dívá. Jak mluví. Jak může jeden večer změnit všechno. Ne kvůli žárlivosti, ale kvůli pocitu neviditelnosti. Protože když vás někdo přestane vidět, a vy jste přitom vedle něj… tak to bolí víc než slova. Bolí to jako ticho. Jako smích, který není pro vás. A jako pohled, který míří jinam.
