Článek
Já a moje čtyřletá dcera jsme nebyly výjimkou. Sotva zahlédla růžový nápis „TOČENÁ“, začala poskakovat a nadšeně vykřikovala, jakou příchuť si dá.
Velké rozhodování před pultem
Fronta nebyla dlouhá, ale zato rozhodování ano. „Chci jahodovou… Ne! Vanilkovou! Nebo obě?“ říkala s vážností, jako by šlo o volbu prezidenta. Nakonec se rozhodla pro klasickou smetanovou. Dala jsem jí do ruky desetikorunu a šla s ní až k pultíku. Prodavačka byla mladá slečna, očividně roztržitá, ale milá. Kornout nachystala, zmáčkla páku a…
Nic. Ani kapka.
Zmrzlina prostě netekla. Slečna zkusila druhou páku. Pak třetí. Nic. Stroj zkrátka vypověděl službu v ten nejhorší možný moment. Když ale zjistila, že zůstane jen u kornoutu, její výraz byl k nezaplacení. Směs nepochopení, zklamání a lehkého zoufalství se v tu chvíli vystřídala snad ve třech vteřinách.
Kornout jako cena útěchy
Prodavačka se omlouvala, že prý došla směs, a nabídla vrácení peněz. Ale malá si kornout držela tak pevně, jako by to byl poklad. „Nechci peníze… já chci zmrzku!“ řekla tiše, ale rozhodně. Okolní lidé se začali usmívat a jeden starší pán se neubránil smíchu. „Takový obličej jsem neviděl od doby, co mi zavřeli hospodu,“ prohodil směrem ke mně. A všichni se zasmáli.
Konec dobrý, všechno dobré
Nakonec jsme šly domů s prázdným kornoutem a velkým příběhem. Doma jsem jí nabrala kopeček vanilkové z mrazáku, posypala lentilkami a položila do jejího pevně drženého kornoutu. A víte co? Byla šťastná. Možná dokonce víc než kdyby tu zmrzku dostala rovnou. Protože teď byla výjimečná. Domácí, maminčina, poctivě vybojovaná.
Smích, který spojil cizí lidi
Celá situace, která zpočátku vypadala jako malá katastrofa, se změnila ve vtipný moment, na který asi dlouho nezapomeneme. A ten výraz, co měla v tu chvíli na tváři? Upřímně – rozesmál i mě, i naprosto cizí lidi kolem. A to se dneska nestává tak často.
