Článek
Zadání, které změnilo den
Byl to obyčejný úterní večer. Přinesla si úkol ze školy a já ji jako obvykle vyzvala, ať mi ho ukáže, než ho zabalí do aktovky. Zadání znělo: Napiš pár vět o tom, co máš doma nejraději. Očekávala jsem něco o našem kocourovi nebo o plyšové pandě, kterou má od malička. Jenže místo toho napsala něco úplně jiného. Její rukopis byl kostrbatý, plný škrtání, ale každé slovo mě zasáhlo. Psala o tom, že má doma nejraději chvíle, kdy spolu sedíme na gauči a povídáme si. Že to sice nebývá často, protože jsem pořád unavená nebo pracuju, ale že tehdy má pocit, že je „všechno zase jako dřív“.
Jako dřív, co tím myslela?
Zůstala jsem sedět s papírem v ruce a hlavou mi běželo tisíc věcí. Jako dřív? Kdy to bylo? Když byla menší, než jsem začala brát přesčasy? Nebo než se její otec odstěhoval?
Začala jsem si v duchu přehrávat, jak poslední měsíce vypadají. Ráno vstát, rychle připravit snídani, do práce, z práce domů, večeře, úklid, někdy ještě počítač, než jdu spát. A mezi tím jen pár krátkých vět, pár letmých úsměvů. Přitom jsem měla pocit, že to dělám všechno pro ni. Abychom měly na nájem, na kroužky, na školu v přírodě. Aby se měla lépe než já. Jenže mezi těmi všemi účtenkami, termíny a pracovními schůzkami jsem si nevšimla, že ztrácím to nejcennější. Čas s vlastním dítětem.
Slova, která bodla
Druhá část úkolu mě zasáhla ještě víc. Napsala tam, že někdy má pocit, že jsem smutná, i když se usmívám. Že by si přála, abych nemusela pořád pracovat a byla víc doma. A že kdyby si mohla něco přát, chtěla by, abych byla šťastná. Četla jsem to a cítila, jak mi hoří tváře. To malé dítě, které se učí psát věty, vidí všechno, co já před světem schovávám. Všechnu moji únavu, bezmoc i snahu působit silně. V tu chvíli jsem měla chuť ji obejmout a říct jí, že všechno bude dobré. Jenže jsem věděla, že to sama nevím.
Pocity viny, které neodchází
Ten večer jsem skoro nespala. Pořád jsem měla před očima ty dětské řádky a přemýšlela, kdy se to všechno tak změnilo. Kdy jsem se z mámy, která s dcerou pekla muffiny a četla jí pohádky, stala někým, kdo jen přežívá mezi směnami. Ráno jsem ji vezla do školy a chtěla něco říct, ale v krku jsem měla knedlík. Vypadala tak spokojeně, když seděla vedle mě, zpívala si potichu a koukala z okna. Možná ani netuší, co to se mnou udělalo. A možná právě proto jsem cítila ještě větší tíhu.
Změna, kterou dlužím
Od té doby se snažím dělat malé změny. Vypínám notebook dřív, neberu všechny přesčasy, i když to znamená, že na konci měsíce zbyde o pár stovek méně. Občas spolu jen sedíme na gauči a povídáme si. Přesně jak psala v tom úkolu. A někdy jen koukáme na film, jíme popcorn a smějeme se hloupostem. Není to dokonalé. Stále se bojím budoucnosti, stále počítám peníze. Ale poprvé po dlouhé době mám pocit, že žiju, ne že jen přežívám. A že to, co mi chtěla svým textem říct, nebyla výčitka, ale volání po blízkosti.
Když vás vaše dítě naučí víc než svět
Nikdy bych nevěřila, že největší životní lekci mi dá moje osmiletá dcera v úkolu z češtiny. Uvědomila jsem si, že děti nepotřebují dokonalý dům, nové hračky ani značkové oblečení. Chtějí naši přítomnost, i když je to jen půl hodiny denně. Ten úkol mám schovaný v šuplíku. Občas si ho přečtu, když se zase začnu honit za povinnostmi. A připomenu si, že moje dcera mi neukázala jen domácí úkol, ale i zrcadlo. A že z toho, co v něm vidím, už nechci nikdy utéct.
