Článek
Začátek, na který jsme byli pyšní
Naše dcera chtěla vždycky podnikat. Už na střední stříhala spolužačky, líčila kamarádky na plesy a doma si z pokoje udělala malý kosmetický koutek. Když přišla s tím, že si chce otevřít vlastní salon, byli jsme na ni vlastně hrdí. Měla plán, nadšení, spočítané náklady. Tvrdila, že ví, do čeho jde. Naspořeno jsme měli něco přes milion. Peníze, které jsme si odkládali roky. Na horší časy, na důchod, možná jednou na menší byt. Nakonec jsme si řekli, že horší čas přece není, když chce vlastní dítě něco vybudovat. Tak jsme jí většinu dali. Bez smlouvy, bez úroků, bez podmínek. Byla to přece rodina.
První měsíce plné nadšení
Salon otevřela v menším městě, kde jsme celý život žili. Hezky zrekonstruovaný prostor, nové křeslo, lesklé zrcadlo, voňavé svíčky. Když jsme tam přišli poprvé, měla jsem slzy v očích. Připadalo mi, že jsme to dokázali společně. Že tohle je výsledek naší podpory. První měsíce byly plné optimismu. Sdílela fotky na sociálních sítích, lákala klientky na slevy, pracovala od rána do večera. Jenže postupně začaly přicházet stížnosti, že lidí chodí méně, než čekala. Že konkurence je silná. Že nájem je vyšší, než původně odhadla. Začala mluvit o tom, že by potřebovala ještě trochu pomoct.
Peníze mizely rychleji než klientky
Nejdřív šlo o drobnosti. Zaplatit marketing. Dokoupit lepší vybavení. Překlenout slabší měsíc. Několikrát jsme jí poslali další desítky tisíc, i když jsme si říkali, že tohle už v plánu nebylo. Vždycky slíbila, že je to naposledy. Že už se to rozjede. Jenže nerozjelo. Po půl roce už bylo jasné, že výdělky nestačí pokrýt náklady. My jsme mezitím začali šetřit na běžných věcech. Omezili jsme dovolenou, odložili opravu střechy. Neříkali jsme jí to. Nechtěli jsme, aby měla pocit, že je přítěž.
Konec, který jsme nečekali
Po roce nám oznámila, že salon zavírá. Seděla u nás doma a mluvila rychle, skoro bez emocí. Prý to nemělo smysl dál držet. Dluhy za nájem, nezaplacené faktury, pár půjček, o kterých jsme vůbec nevěděli. Byla unavená a zklamaná. Čekala jsem, že přijde lítost. Nebo aspoň uznání, že jsme pro ni udělali maximum. Místo toho jsme slyšeli, že kdybychom jí víc pomáhali s provozem, mohlo to dopadnout jinak. Že jsme ji nechali v tom samotnou. Že jsme měli víc věřit a víc investovat. Seděla jsem tam a nechápala, kde se to v ní vzalo.
Když pomoc nestačí
Celý život jsme ji vedli k samostatnosti. Učili jsme ji, že odpovědnost je součástí dospělosti. Když si bereš peníze, musíš počítat s rizikem. Nechtěli jsme jí stát za zády každý den v salonu. Mysleli jsme si, že právě tím jí dáváme důvěru. Teď máme pocit, že jsme selhali. Ne proto, že zkrachovala. Podnikání nevyjde každému. Bolí nás to, že se na nás dívá jako na ty, kteří ji nepodrželi dost. Jako bychom jí něco dlužili. Přitom naše úspory jsou pryč a my začínáme znovu spořit téměř od nuly.
Co zůstalo
Doma je mezi námi ticho, kdykoli přijde řeč na peníze. Ona si mezitím našla práci v jiném salonu. Říká, že aspoň nemá stres. My jí to přejeme. Jen si občas říkám, jestli jsme jí tou velkou pomocí vlastně neublížili. Jestli by nebylo lepší, kdyby si část cesty musela projít sama, bez našeho záchranného kruhu. Nezlobím se na ni. Je to naše dcera. Ale někde hluboko ve mně zůstává otázka, kde končí rodičovská podpora a začíná odpovědnost dospělého člověka. A jestli jsme tu hranici nepřekročili už ve chvíli, kdy jsme otevřeli spořicí účet a řekli si, že pro ni uděláme cokoliv.
Zdroj: Hana M., Jihlava
