Článek
Když nám třídní učitelka poprvé naznačila, že by dcera potřebovala trochu pomoct s matematikou, brali jsme to vážně. Nepropadala, ale bylo vidět, že si není jistá a že se postupně začíná ztrácet. Seděli jsme s ní večer u úkolů, vysvětlovali látku, zkoušeli různé přístupy, ale místo zlepšení přišel spíš odpor a pláč. Bylo jasné, že domácí prostředí jí nepomáhá tak, jak bychom chtěli.
Rozhodnutí najít doučování padlo poměrně rychle. V okolí školy fungovalo několik kroužků a individuálních lekcí, rodiče si mezi sebou předávali kontakty a zkušenosti. Nakonec jsme zvolili variantu doučování přímo ve škole po vyučování. Zdálo se to bezpečné, praktické a logické. Dcera by nikam nemusela jezdit a my měli pocit, že je pořád na známém místě.
První týdny probíhaly bez problémů. Dcera chodila domů klidnější, úkoly zvládala lépe a známky se začaly mírně zlepšovat. Byli jsme rádi a upřímně si oddychli. Měla pocit, že jí někdo rozumí, že na ni netlačí a vysvětluje látku jinak než ve třídě. My jsme měli pocit, že jsme jako rodiče konečně našli funkční řešení.
Zlom přišel nenápadně. Jednoho večera se dcera zmínila, že pan učitel, který ji doučuje, je vlastně moc hodný a že si s ním povídají i o jiných věcech než o škole. Nejdřív jsem to neřešila. Přišlo mi přirozené, že si s dětmi povídá, aby je uvolnil. Jenže podobné poznámky se začaly opakovat a postupně se v nich objevovaly detaily, které mi nebyly příjemné.
Dcera začala být po doučování zamyšlená. Občas mlčela, občas mluvila až příliš. Zmínila se o osobních otázkách, které se netýkaly školy, o poznámkách, kterým úplně nerozuměla, ale cítila, že jsou zvláštní. V tu chvíli jsem zbystřila. Nechtěla jsem panikařit, ale instinkt mi říkal, že něco není v pořádku.
Rozhodli jsme se zjistit, kdo přesně doučování vede. Do té doby jsme to brali automaticky jako součást školního systému. Když jsme si jméno lektora dohledali a začali se ptát, narazili jsme na informace, které nás zaskočily. Nešlo o učitele školy ani o externího pedagoga s oficiální smlouvou. Šlo o člověka, který se ve škole pohyboval na základě dohody, o níž většina rodičů nic netušila.
V tu chvíli jsme neváhali. Okamžitě jsme doučování ukončili a kontaktovali vedení školy. Nešlo nám o obviňování ani o vytváření skandálu. Šlo nám o bezpečí našeho dítěte a o jasné vysvětlení situace. Chtěli jsme vědět, kdo má přístup k dětem a za jakých podmínek.
Rozhovor s vedením školy byl nepříjemný, ale nutný. Ukázalo se, že kontrola externích spolupracovníků byla formální a že nikdo příliš neřešil hranice osobního kontaktu. Nešlo o trestný čin ani jednoznačné porušení zákona, ale o selhání v oblasti důvěry a prevence. A právě to nás vyděsilo nejvíc.
Dnes už dcera na doučování chodí jinam. K soukromé lektorce, kterou známe osobně a s níž máme jasně nastavená pravidla. Dcera je klidnější, otevřenější a znovu se směje. My jsme si z celé situace odnesli jednu důležitou lekci. Nestačí spoléhat na to, že když se něco odehrává ve škole, je to automaticky v pořádku. Rodičovská ostražitost není přehnaná, je nezbytná. A někdy stačí naslouchat vlastním dětem víc, než jsme zvyklí.
