Článek
Byla jsem ráda, že chce pracovat. Vždycky byla svědomitá a pečlivá a věděla jsem, že zákazníci si ji oblíbí. Ten den přišla domů celá rozzářená a oznámila nám, že ji vzali hned. Říkala, jak milý byl majitel, jak přátelská atmosféra v kavárně panuje a jak se těší na první směnu. Její radost byla nakažlivá, a tak jsme se radovali s ní. Bylo hezké vidět, jak roste.
První směna a první pochvaly
Dcera se po prvních hodinách vrátila domů s nadšením, které jsem u ní dlouho neviděla. Vyprávěla, jak jí to jde, že jí hosté chválili cappuccino a že se hned naučila pracovat s kávovarem. Seděli jsme u stolu a poslouchali ji s hrdostí. Bylo vidět, že má ze sebe radost. Mluvila i o šéfovi. Prý byl pozorný, pořád ji chválil a říkal jí, že se tak šikovná dívka jen tak nevidí. V tu chvíli mi to nepřipadalo zvláštní. Myslela jsem, že má zkrátka mladý pracovní kolektiv a že je to tam přátelštější, než jsme byli zvyklí my. Po týdnu si dcera začala domů nosit víc historek, které mi už tak veselé nepřipadaly. Zmiňovala, že šéf za ní často chodí do zázemí, že jí jednou donesl dort jen pro ni a že se jí ptal, jestli někam nechodí sama, protože by se prý o ni mohl postarat.
Ty věty mi zůstaly v hlavě a najednou jsem cítila nepříjemný tlak v břiše. Když jsem to zmínila manželovi, zarazil se. Zeptal se na jméno šéfa a v tu chvíli se mu změnil výraz v obličeji. Byl to někdo, koho znal z minulosti. Člověk, který měl za sebou víc než jednu nepříjemnou situaci s mladými dívkami. Mluvilo se o něm ve městě a rozhodně ne v dobrém. Když mi manžel řekl, koho naše dcera pere, došlo mi, že její radostná brigáda může být něco úplně jiného, než jak to prezentuje. Řekl, že ten člověk byl vždycky až příliš přátelský k mladým dívkám. A že už tehdy si někteří rodiče stěžovali, jen nikdy nic nedošlo tak daleko, aby se to řešilo oficiálně
Rozhovor, který se nám nechtěl vést
Je těžké sednout si ke stolu s vlastní dcerou a říct jí, že jí nevěříte šéfa jen proto, že vám na něm něco nesedí. Cítila jsem se, jako bych jí brala kus její samostatnosti. Ale nedalo se nic dělat. Pozvali jsme ji do obýváku a vysvětlili jí, co víme. Koukala na nás nevěřícně. Byla naštvaná, že jí zasahujeme do života. Tvrdila, že se k ní chová hezky a že jen chceme zničit něco, co ji baví. Bylo těžké dívat se na její zklamaný obličej. V tu chvíli byla přesvědčená, že jí jen kazíme radost. Jenže pak manžel řekl něco, co ji zarazilo. Popsal jí situaci, která se stala před několika lety jiné dívce. Dcera ztichla. Najednou se jí v obličeji objevil strach.
Zeptala se, jestli si myslíme, že by se něco takového mohlo stát i jí. Řekli jsme jí, že nechceme nic riskovat. O dva dny později se dcera vrátila ze směny a byla úplně jiná. Říkala, že si všimla věcí, které předtím neviděla. Že chtěl, aby s ním zůstala po směně ještě chvíli. Že jí říkal, jak mu připomíná mladší verzi jedné ženy, kterou kdysi znal. A že jí už zase donesl sladkost jen pro ni. Tentokrát se u toho tvářil jinak, prý až nepříjemně osobně. Začala nám dávat za pravdu. Viděla to najednou jinýma očima. V ten moment jsem si uvědomila, jak tenká hranice je mezi komplimentem a něčím, co člověku instinktivně vadí.
Konečné rozhodnutí
Domluvili jsme se, že do kavárny půjdeme společně. Dcera tam chtěla zajít sama a podat výpověď, ale trvali jsme na tom, že u toho budeme. Ne proto, abychom ji kontrolovali, ale proto, že kdyby se cokoliv zvrtlo, nebyla by tam sama. Když jsme tam vešli, šéf se usmíval až příliš. Dcera mu klidně řekla, že končí. Nejdřív se tvářil překvapeně, pak začal být nepříjemně vlezlý a říkal jí, že je to škoda, že má velký talent a že tihle dva rodiče jí jen brání v rozletu. To byla chvíle, kdy jsem věděla, že děláme správnou věc. Pracovní smlouva byla krátká a bez problémů ji ukončila. Když jsme vyšli ven, dcera se nadechla tak, jako by z ní spadlo něco těžkého.
Dcera si nakonec našla jinou práci, kde je šéf normální člověk. A sama přiznala, že tehdy chtěla vidět jen to, co jí vyhovovalo. Byla mladá a lichotilo jí, že si jí někdo všímá. Když se ale ohlédla zpátky, bylo jí nepříjemně při pomyšlení, jak blízko byla něčemu, co by ji mohlo zranit. Od té doby si víc všímají drobných signálů, a já jsem pochopila, že i když děti rostou, pořád je musíme chránit. Ne tím, že je zavřeme doma, ale tím, že je naučíme poznat, co je správně a co už ne. Naše dcera dnes říká, že to byla možná nejdůležitější zkušenost, jakou v té době mohla získat. A já jsem ráda, že jsme tehdy trvali na svém. Bez ohledu na to, jak těžké to bylo.
