Článek
Po rozvodu jsem se ve třiceti jedna nastěhovala k dědovi. Byl už ovdovělý a dva pokoje v přízemí skoro nepoužíval. Jeden jsem si zařídila na bydlení, do druhého přestěhovala šicí stroje a střihací stůl. Sepsali jsme nájem na pět let. Děda se tomu trochu smál, ale já potřebovala vědět, že má cenu dát úspory do úprav místnosti a nové elektroinstalace.
Za tři roky jsme si na sebe zvykli. Platila jsem nájem, vodila do dílny zákaznice a občas jsme spolu obědvali. Děda mi nosil balíky s látkami, když mě nezastihl kurýr. Já mu objednávala věci přes internet. Když začal chodit s Věrou, měla jsem radost. Znala jsem ji od vidění a líbilo se mi, že s ní zase chodí do divadla.
Stroje jsem měla dát vedle postele
O společném bydlení mi děda řekl při večeři. Věře končil nájem a on nechtěl, aby hledala další byt. Počítal s tím, že si k němu přiveze nábytek a zabere pokoj s mojí dílnou. Stroje jsem prý mohla dát k sobě. Zeptala jsem se, kdy si to představuje. Odpověděl, že do měsíce by se to snad zvládnout dalo.
Vzala jsem ho do svého pokoje. Ukázala jsem mu mezeru mezi postelí a skříní i místo, kam by se nevešel střihací stůl. Při zkouškách by se zákaznice převlékaly vedle mého prádla. „Já tě přece nevyháním,“ namítl. Vysvětlovala jsem mu, že bez dílny nemůžu pokračovat v práci jako dosud. Nejvíc mě zranilo, že už měl všechno rozmyšlené a ode mě čekal jen přesunutí nábytku.
Přinesla jsem naši smlouvu. Děda nabídl vrácení posledního nájmu, jako kdyby tím byly vyřešené stěhování i peníze vložené do dílny. „Máme ještě dva roky,“ řekla jsem. Když začal znovu hledat místo pro stroje v ložnici, odmítla jsem pokračovat. V tu chvíli jsem žádnou jinou možnost hledat nechtěla. Připadala bych si, že mu sama pomáhám obejít dohodu, na kterou jsem spoléhala.
Ustoupit jsem měla hlavně já
Děda vyklidil svou malou ložnici pro Věřiny skříně a oznámil mi, že budou spát v obýváku. Při cestách do kuchyně jsem pak poslouchala, že ve vlastním domě nebude mít soukromí. U jídla se ptal, jestli vážně potřebuju tak veliký stůl. Začala jsem si nosit večeři do pokoje. Styděla jsem se, že se mu vyhýbám, ale nechtěla jsem pokaždé obhajovat svoje bydlení.
Věra mě požádala, abych jí pomohla přeměřit obývák. Nechtěla kupovat postele, které se tam nevejdou. S metrem jsme zjistily, že by spaní šlo zařídit docela dobře, kdyby se odvezl jídelní stůl. Děda to odmítl. Neměl by prý kam posadit kamarády, když přijdou na karty. „Tak kam máme dát ty postele?“ zeptala se Věra a nechala metr natažený na koberci.
Děda neodpověděl. Řekla jsem mu, že jeho přání rozumím, ale nechci dál poslouchat výčitky za to, že používám pronajaté pokoje. Věra dodala, že se nastěhovat chce, jen nechce, abych kvůli ní přišla o práci. Ulevilo se mi. Dosud jsem se bála, že přede mnou oba mluví opatrně a mezi sebou mě mají za překážku.
Odchod začal dávat smysl
Do dílny jsem se už netěšila stejně. U každého většího nákupu jsem přemýšlela, kam ho jednou odvezu. Začala jsem procházet nabídky provozoven a na jednu prohlídku se objednala. Samostatný vstup do ulice mě překvapivě nadchl. Bylo tam i místo pro další švadlenu. Poprvé mě napadlo, že odchod nemusí znamenat jen ztrátu.
Doma jsem si ovšem spočítala nájem, kauci a zvlášť bydlení. Na ten prostor jsem neměla. Hledala jsem menší, až jsem našla bývalou opravnu obuvi, kam by se vešlo moje vybavení i druhé pracovní místo. K tomu garsonku s okny do dvora. Byla skromnější než můj pokoj u dědy a celkem bych platila víc. Přesto jsem si začala představovat, jak tam odemykám bez obav, jaký rozhovor mě čeká.
Dědovi jsem ukázala doklady za úpravy dílny. Navrhla jsem vrácení dvou pětin doložených nákladů, podle nevyužitých dvou let. Vysvětlila jsem, že to naše smlouva neslibuje, ale za těchto podmínek se můžeme dohodnout na předčasném odchodu. Přiznal, že čekal větší vstřícnost, protože jsme rodina. „Já s ní počítala taky, když jsem sem dala úspory,“ odpověděla jsem.
Závěsy už byly zakázka
Sepsali jsme ukončení nájmu obou pokojů za tři měsíce a vyrovnání splatné před předáním. Děda kvůli němu odložil výměnu auta. Věra se mezitím nastěhovala do obýváku a jídelní stůl jsme společně odnesli do garáže. Když jsem balila dílnu, děda pomohl převézt stroje. Byla jsem mu vděčná, ale pořád jsem cítila potřebu už mít všechno svoje odvezené.
Po předání pokojů zavolal kvůli závěsům do bývalé dílny. Jestli bych je Věře zdarma nezkrátila. Řekla jsem mu cenu. Chvíli mlčel, pak se zeptal, kdy je může přivézt. Otevřela jsem diář a našla místo mezi zakázkami. Bylo mi příjemné, že se tentokrát domlouváme bez výčitek.
Vlastní provozovna mi přinesla úlevu, přesto mě mrzí, jak jsme se rozešli ze společného domu. Dědu mám ráda a na oběd k němu chodím ráda taky. Jen už se předem domluvíme. A když si pořizuji něco do dílny, nemusím přemýšlet, jestli to zase brzy budu balit.
Zdroje: autorský text
