Článek
Juliane Koepckeová se narodila v Limě roku 1954 jako dcera německých zoologů Marie a Hanse-Wilhelma Koepckeových. Vyrůstala mezi Limou a amazonským pralesem. Její rodiče v roce 1968 založili biologickou stanici Panguana, jednu z nejstarších výzkumných stanic v peruánské Amazonii, kde se věnovali studiu tropického ekosystému. Juliane tak nebyla běžnou městskou dívkou, která by džungli znala jen z knih. Od dětství slýchala, jak se v pralese orientovat, čeho se bát a co naopak může člověku zachránit život.
Let na Štědrý den měl být po jejím maturitním zakončení cestou zpět k otci. Matka původně chtěla odletět dříve, Juliane však chtěla zůstat v Limě na slavnostní ukončení školy. Nakonec se obě rozhodly pro let společnosti LANSA. Podle pozdějších vzpomínek nebyla tato volba ideální. Julianein otec měl k aerolince výhrady kvůli její pověsti, ale jiné spoje byly před Vánoci obsazené.
Let LANSA 508, provozovaný turbovrtulovým letounem Lockheed L-188A Electra, odstartoval 24. prosince 1971 z mezinárodního letiště Jorge Cháveze v Limě. Letadlo mělo namířeno do Pucallpy a dále do Iquitosu. Na palubě bylo 86 cestujících a 6 členů posádky.
Bouře nad pralesem a rozpad letadla
Krátce před plánovaným přistáním se stroj dostal do oblasti silné bouře. Podle záznamů a pozdějších popisů letadlo zasáhl blesk, po němž došlo k požáru a strukturálnímu selhání. Části křídel se oddělily od trupu a letoun se ve vzduchu rozpadl. V populárních líčeních se často uvádí, že Juliane padala přibližně z výšky 3 000 metrů; záznamy nehody zároveň uvádějí, že stroj před katastrofou letěl ve vyšší letové hladině a rozpad nastal při průletu bouřkovým systémem.
Juliane seděla připoutaná na svém sedadle. Ve chvíli rozpadu stroje se ocitla mimo trup, stále připoutaná k řadě sedadel. Pozdější vysvětlení jejího přežití zůstává opatrné. Uvádí se, že řada sedadel mohla zpomalit pád podobně jako nestabilní padák, že část energie pohltila hustá vegetace a že roli mohly sehrát i vzdušné proudy v bouři. Jisté je pouze to, že dopad přežila. Utrpěla otřes mozku, zlomenou klíční kost, poranění oka, tržné rány a poškození kolene.
Zbytek letadla dopadl do oblasti u Puerto Inca v peruánském regionu Huánuco. Zahynulo 91 lidí. Juliane byla jedinou osobou, která katastrofu přežila až do záchrany. Některé pozdější zprávy uváděly, že několik dalších cestujících mohlo náraz zpočátku přežít, ale zemřeli dříve, než se k nim dostala pomoc.
Sama v pralese, zraněná a téměř bez možnosti vidět
Když se Juliane probrala, ležela sama v amazonském pralese. Měla rozbité brýle, viděla špatně a na noze měla jen jednu botu. Přesto si dokázala udržet to nejdůležitější: základní orientaci a chladnou úvahu. Nešla nazdařbůh do hustého porostu. Vzpomněla si na otcovu radu, že v džungli je nutné najít vodu. Potok vede do většího toku, řeka může vést k lidem.
Její putování nebylo hrdinskou výpravou v romantickém smyslu. Bylo to pomalé přežívání. Brodila se vodou, pohybovala se s poraněním, trpěla hladem, hmyzem i infekcí. V jedné z ran se jí objevily larvy much. Později popsala, že ji zkušenost z pralesa naučila rozlišovat mezi skutečným nebezpečím a panikou. V Amazonii se člověk může ztratit během několika minut. Juliane ale věděla, že voda je lepší orientační linie než slepý postup lesem.
Po několika dnech narazila na malé přístřeší používané lesními dělníky nebo lovci. Nebyli tam. Našla však motorový člun, palivo a sůl. Podle pozdějších popisů si poranění ošetřila mimo jiné benzinem, protože věděla, že musí něco udělat s larvami v ráně. Když se muži vrátili, našli vyčerpanou dívku, která se po jedenácti dnech v pralese dostala k první skutečné pomoci. Poté ji přepravili člunem a následně byla letecky dopravena do nemocnice.
Matka mezi mrtvými a návrat k vědě
Tragédie pro Juliane neskončila záchranou. Její matka Maria Koepckeová při nehodě zemřela. Její tělo bylo nalezeno až v lednu 1972. Juliane se po zotavení podílela na snaze lokalizovat místo dopadu a pomoci s vyšetřováním i identifikací obětí.
Později odešla do Německa, kde se stejně jako její rodiče věnovala biologii. Vystudovala na univerzitě v Kielu, získala doktorát na Ludwig-Maximilians-Universität v Mnichově a specializovala se na savce, zejména netopýry. Pod jménem Juliane Dillerová působila mimo jiné ve Státní zoologické sbírce v Mnichově a převzala odpovědnost za výzkumnou stanici Panguana.
Její osud se stal předmětem knih, filmů i dokumentů. Sama vydala autobiografii Als ich vom Himmel fiel, v angličtině známou jako When I Fell from the Sky. Režisér Werner Herzog se k jejímu příběhu vrátil v dokumentu Wings of Hope. Herzog měl k nehodě osobní vazbu: v době natáčení filmu Aguirre, hněv Boží se podle svých vzpomínek téměř dostal na stejný let, ale nakonec mu cestu změnily okolnosti.
Katastrofa, která přežila v paměti díky jediné svědkyni
Nehoda letu LANSA 508 zůstává jednou z nejznámějších leteckých katastrof v dějinách Jižní Ameriky. Ne kvůli počtu obětí samotnému, ale kvůli krajní výjimečnosti přežití jediné sedmnáctileté dívky. Důležitý je však i širší kontext. Nešlo o dobrodružství, ale o selhání letu v nebezpečných meteorologických podmínkách, které stálo život 91 lidí.
Juliane Koepckeová nikdy nebyla jen „dívkou, která spadla z nebe“. Její přežití bylo mimořádné, ale nemělo by zastínit její pozdější vědeckou práci ani památku obětí. Z katastrofy si odnesla zranění, ztrátu matky a celoživotní vědomí, že přežila tam, kde ostatní neměli stejnou možnost. Právě proto její příběh dodnes působí tak silně. Není to legenda o zázraku. Je to přesně doložený případ, kdy se znalost prostředí, náhoda, fyzická odolnost a rozhodnutí následovat vodu spojily v jeden výsledek, který se téměř vymyká pravděpodobnosti.
Zdroje:
