Článek
Jenže hned první věta ji vytočila. Styl, tón i obsah působily jako kárání. A to její dcera nedostala ani poznámku. „Vážená paní Novotná, obracíme se na Vás s naléhavou prosbou ohledně spolupráce v rámci školního kolektivu.“ Její oči automaticky přejely na další řádky, kde se psalo o tom, že její dcera není tak aktivní při skupinové práci, že se někdy stahuje do ústraní, že je v kolektivu tišší, než by bylo žádoucí. Dopis pokračoval v podobném duchu a Alenu popadl vztek. Tohle je výtka? Mají vůbec tušení, jaká její dcera je?
Zvládla si sama udělat referát, každý den poctivě čte, doma pomáhá s mladším bráchou a nikdy neměla problém s chováním. A oni jí teď píšou, že je „málo aktivní“? Sedla si na gauč, dopis položila vedle sebe a chvíli se jen dívala do prázdna. Měla chuť zavolat třídní učitelce a říct jí, co si o tom myslí. Ale něco jí říkalo, že by měla číst dál. Možná je za tím víc. Možná nejde jen o formální kárání, jak to zpočátku vypadalo.
Vzala papír znovu do ruky a četla dál. Za první částí následoval odstavec, který měl úplně jiný tón. Tentokrát se v něm psalo o tom, že si pedagogický sbor všiml její dcery jako velmi svědomité a vnímavé žákyně. O tom, že má hlubší myšlení, než je běžné u dětí jejího věku. Že si pedagogové váží její empatie a tiché zralosti. A že by právě kvůli tomu rádi s rodiči více spolupracovali na tom, aby se mohla ve škole lépe projevit, protože má co nabídnout.
Aleně se začaly třást prsty. Najednou ji do očí bodly slzy. Najednou ji mrzelo, jak rychle si dopis zaškatulkovala, jak moc ji rozčílilo pár vět, aniž by si všimla, co přichází potom. V dopise se dokonce psalo, že učitelé by rádi pozvali její dceru na speciální projekt, kde se budou zapojovat děti, které nevynikají hlasitostí, ale myšlenkami. A že věří, že právě její dcera by tam měla být.
Dočetla dopis do konce a chvíli jen seděla a držela ho v ruce. Dojalo ji, že si někdo všiml něčeho, co sama ví. Její holčička je tichá, ale pozorná, a že to není slabost. Že někdo rozpoznal kvalitu, která je dneska tak snadno přehlédnutelná. Všude slyšíme o tom, že děti musí být průbojné, samostatné, aktivní, komunikativní. A málokdo říká, že i ticho může být cenné.
Večer, když si s dcerou sedly nad úkoly, nedalo jí to a zeptala se, jestli si všimla, že ji paní učitelka zapojuje do nějakých aktivit nebo jestli jí něco říkala. Dcera se usmála a řekla, že paní učitelka ji nedávno pochválila za slohovou práci a ptala se, jestli by ji nechtěla přečíst i ostatním. „Ale já jsem nechtěla, mami,“ dodala dívka tiše a trochu provinile. Alena ji pohladila po hlavě. „To vůbec nevadí. Důležité je, že jsi to napsala. A že to někdo ocenil.“
Dopis si pak schovala. Ne proto, že by byl oficiální nebo důležitý. Ale proto, že v ní něco změnil. Uvědomila si, jak snadné je reagovat hned, bez přemýšlení. Jak rychle člověk vidí jen výtku a nepochopí, že za ní může být zájem. A hlavně si znovu potvrdila, že její dcera je v pořádku. Že není třeba ji tlačit, aby byla jako ostatní. Protože už taková, jaká je, je dost.
