Článek
Když jsme se s manželem nastěhovali do našeho malého bytu, měla jsem pocit, že konečně začínáme budovat společný domov. Ještě před svatbou jsem se těšila na to, že si zařídíme věci podle sebe, že si nastavíme vlastní pravidla. První týdny byly klidné. Užívala jsem si, že se učíme žít spolu a že všechno teprve vzniká. Jenže brzy jsem pochopila, že náš prostor není tak úplně náš. Tchán měl klíče od domu, protože nám pomáhal s opravami, a začal se občas stavovat bez ohlášení. Přinesl něco ze zahrady nebo se chtěl jen podívat, jak pokračujeme. Zpočátku jsem to brala jako projev dobré vůle.
Jenže pak si začal všímat věcí, které mu nepříslušely. Během jedné návštěvy nakukoval do lednice a poznamenal, že kupujeme zbytečně drahé potraviny. Podivil se, proč máme víc ovoce než uzenin a proč kupuji určitou značku mléka. Tehdy jsem se jen pousmála a přešla to, protože mi připadalo trapné dělat z komára velblouda. Jenže jeho komentáře přicházely stále častěji a já začala mít pocit, že se ocitám v domácnosti, kde musím vysvětlovat každou položku na účtence.
Jednou přišel, když jsem zrovna vybalovala nákup. Vzal do ruky obal od těstovin a začal mi vysvětlovat, že existují levnější, které chutnají stejně. Připadala jsem si jako dítě, které někdo peskuje za to, že sáhlo po špatných sušenkách. Manžel stál vedle mě a tvářil se, že to nevidí, nebo to možná vidět nechtěl. Po tchánově odchodu jsem čekala, že se mě zastane a řekne, že tohle už je moc. Jenže mlčel.
Kontrola pokračovala. Kdykoli přišel, podíval se, co máme v lednici, a obcházel byt, jako by nám chtěl dát známku z hospodaření. Připadala jsem si, jako by náš domov nebyl místo, kde se cítím svobodně, ale prostor, kde se stále musí něco obhajovat. Začala jsem se bát obyčejného nákupu. Přemýšlela jsem, co asi zase okomentuje a jak dlouho ještě vydržím dělat, že se mě to nedotýká.
Po čase mě samotnou překvapilo, jak moc jsem se změnila. V obchodě jsem přemýšlela, jestli se tchánovi bude zdát nákup přiměřený. Dělala jsem rozhodnutí, která nevyhovovala mně, ale jemu. A to všechno jen proto, abych zabránila dalším poznámkám, které mi braly energii. Cítila jsem se sevřeně a provinile, jako bych špatně vedla domácnost. Jako bych selhala v něčem, co jsem se ani nenaučila dělat podle sebe.
S manželem jsem o tom chtěla mluvit několikrát, ale vždycky to dopadlo stejně. Připomněl mi, že jeho otec je už starší, že se snaží pomáhat a že bych to neměla brát tak vážně. Jenže on u toho nebyl, když tchán klečel u šuplíku s kořením a vykládal mi, že mám nepořádek. Nebyl tam, když mi říkal, že některé věci kupuju zbytečně a že bych měla být úspornější. A už vůbec netušil, jak moc to narušilo moje seběvědomí.
Byl to zvláštní okamžik, když mi došlo, že to nejsem já, kdo dělá chybu. Že náš domov je naše území a že návštěva, i kdyby byla sebelepší, nemá právo zasahovat do toho, co kupujeme nebo jak žijeme. Ještě dlouho jsem sbírala odvahu to říct nahlas. Nakonec jsem seděla s manželem u stolu a řekla mu, že tohle už dál nejde. Že nejsem ochotná žít ve stínu cizí kontroly a že chci, aby se náš byt stal skutečně naším domovem.
Nevím, co bude dál. Jen vím, že se nechci nechat řídit člověkem, který s námi nežije a který nedokáže pochopit, že jeho chování překročilo únosnou mez. Čekám, jak se k tomu manžel postaví. A doufám, že tentokrát budu mít prostor, po kterém jsem tak toužila.
