Článek
Jmenuji se Jana, je mi 46 let a s manželem Petrem vychováváme osmnáctiletou Karolínu. Naši jedinou dceru, naše sluníčko, náš život. Aspoň tak jsme to vždycky cítili my. Ona to zřejmě vidí jinak.
Pocházíme z malého města na severu Čech. Oba jsme vyrostli v normálních rodinách, kde se peníze vždycky počítaly. Já jsem zdravotní sestra, Petr je elektrikář. Normální povolání, normální platy. Nikdy jsme nebyli bohatí, ale vždycky jsme se nějak protloukli.
Když se narodila Karolína, slíbili jsme si, že bude mít lepší život než my. Že nebude muset nosit oblečení po starších sourozencích jako já. Že nebude muset chodit na brigády místo na výlety s kamarády jako Petr. Že dostane všechno, co jsme my jako děti neměli.
A tak jsme začali šetřit. Omezovat se. Obětovat se.
Když byly Karolíně tři roky, chtěla chodit na balet. Stálo to tehdy dva tisíce měsíčně – pro nás obrovská částka. Ale viděli jsme, jak jí při tanci září oči, a tak jsme to nějak zvládli. Já jsem si vzala noční služby navíc, Petr jezdil po montážích o víkendech. Neměli jsme čas ani na sebe, ani na odpočinek, ale říkali jsme si, že to stojí za to. Pro ni.
Když bylo Karolíně deset, chtěla na jazykový tábor do Anglie. Patnáct tisíc. Půjčili jsme si. Když jí bylo dvanáct, prosila o iPhone, protože „ho mají všichni“. Další půjčka. V patnácti chtěla značkové oblečení, v šestnácti řidičák a auto. Vždycky jsme nějak sehnali peníze. Vždycky jsme se uskromnili ještě víc.
Naše vlastní potřeby šly stranou. Dovolená? Leda na chatě u známých. Nové oblečení? Jen když to staré už opravdu dosloužilo. Auto? Ojetina stará patnáct let, která stále častěji končí v servisu. Ale nevadilo nám to. Byli jsme šťastní, když byla šťastná ona.
Jenže pak přišla ta rána. Karolína se dostala na vysokou školu v Praze. Byli jsme na ni tak pyšní! První v rodině, kdo bude mít vysokoškolské vzdělání. Jenže pak přišla otázka bydlení. Koleje byly plné, podnájmy v Praze šíleně drahé.
„Co kdybychom jí pronajali garsonku?“ navrhl Petr jednoho večera. „Aby měla klid na studium. Aby se nemusela s nikým dělit o pokoj.“
Věděla jsem, že si to nemůžeme dovolit. Že už teď jsme na hraně. Že už teď splácíme půjčky, které jsme si vzali na její řidičák, na její notebook, na její rovnátka. Ale jak jsem se mohla postavit proti tomu, aby naše dcera měla to nejlepší?
A tak jsme si vzali hypotéku. Ve věku, kdy by většina lidí už hypotéku dávno splácela, my jsme si ji vzali. Koupili jsme malou garsonku na okraji Prahy. Nic extra, ale čisté, útulné místo, kde může naše dcera studovat a žít.
Znamenalo to další utahování opasků. Další noční služby pro mě, další víkendy v práci pro Petra. Znamenalo to, že jsme museli prodat chatu po mých rodičích – jediné místo, kam jsme jezdili „na dovolenou“. Znamenalo to, že jsme přestali chodit i na ty občasné večeře do restaurace, které byly naším jediným luxusem.
Ale udělali jsme to. Pro ni. Aby se měla dobře. Aby mohla studovat. Aby měla budoucnost.
A víte, co nám řekla, když jsme jí ukázali ten byt? Když jsme jí předali klíče od jejího vlastního bytu v Praze?
„Proč je tak malý? Vždyť je to jen jedna místnost. Lucka od nás ze třídy má dvoupokojový byt v centru.“
V tu chvíli mi spadlo srdce. Čekala jsem nadšení, vděčnost, radost. Místo toho přišlo zklamání. Nespokojenost. Srovnávání s bohatšími spolužáky.
Myslela jsem, že je to jen momentální reakce. Že si pak uvědomí, co všechno pro ni děláme. Že pochopí, jakou oběť jsme přinesli.
Nestalo se. Naopak – její požadavky rostly. Potřebovala peníze na nový nábytek, protože ten, co tam byl, se jí nelíbil. Potřebovala peníze na nové oblečení, protože „v Praze se nosí jiné věci než u nás doma“. Potřebovala peníze na večírky, na kavárny, na koncerty.
A my jsme jí ty peníze posílali. Platili jsme, přestože jsme sami doma jedli jen ty nejlacinější těstoviny, jen abychom trochu ušetřili. Platili jsme, přestože jsme museli odmítat pozvání od přátel, protože jsme si nemohli dovolit ani to jedno pivo, když nás zvali do hospody. Platili jsme, přestože nám doma ze stropu padala omítka a my neměli prostředky na opravu.
Až do minulého týdne. To jsem jela za Karolínou do Prahy. Neohlášená návštěva – chtěla jsem jí udělat radost, přivézt domácí buchty, obejmout ji. Chyběla mi.
Když jsem přišla k bytu, slyšela jsem hlasy. Smích. Hudbu. Zazvonila jsem. Otevřela mi Karolína, očividně překvapená, že mě vidí.
„Mami? Co tu děláš?“
„Chtěla jsem tě překvapit,“ usmála jsem se a podala jí tašku s buchtami. „Můžu dál?“
Zaváhala. Pak ustoupila a pustila mě dovnitř. A tam jsem to uviděla. Byt plný lidí. Stůl plný jídla a pití. Značkového alkoholu, drahých sýrů, kaviáru. Věcí, které jsem já sama nikdy nekupovala, protože jsou příliš drahé.
„Co to je?“ zeptala jsem se zmateně. „Máš nějakou oslavu?“
„Jen párty,“ pokrčila rameny. „Nic zvláštního.“
Nic zvláštního. Párty, která musela stát víc, než kolik my s Petrem utratíme za jídlo za celý měsíc. Párty v bytě, který jsme koupili z posledních peněz, aby měla kde bydlet při studiu.
„Kde na to bereš peníze?“ zeptala jsem se tiše.
Zasmála se. „Z toho, co mi posíláte, přece. Na co jiného bych to měla používat?“
V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Všechny ty roky odříkání, všechny ty probdělé noci, všechny ty oběti – a ona utrácí peníze za párty. Za alkohol. Za zbytečnosti.
Otočila jsem se a odešla. Bez slova. Se slzami v očích. S bolestí v srdci, která nezmizela ani po týdnu.
Když jsem to řekla Petrovi, dlouho mlčel. Pak si povzdechl a řekl: „Možná jsme to celé dělali špatně, Jani. Možná jsme ji měli dát míň věcí a víc hodnot.“
A má pravdu. V naší snaze dát jí všechno, co jsme my neměli, jsme zapomněli dát jí to nejdůležitější – vděčnost. Pokoru. Respekt k penězům a k práci, která za nimi stojí.
Teď nevím, co dělat. Část mě chce přestat posílat peníze, nechat ji, ať se o sebe postará sama. Ať pozná, jaké to je, žít od výplaty k výplatě. Ať pochopí hodnotu peněz.
Ale druhá část – ta mateřská část – se bojí. Co když nebude mít co jíst? Co když ji vyhodí ze školy, protože nebude mít na školné? Co když se jí něco stane?
A tak dál posíláme peníze. Dál se uskromňujeme. Dál třeme bídu s nouzí, aby se naše dcera měla dobře. I když víme, že si toho neváží. I když víme, že to možná děláme špatně.
Protože to je to, co rodiče dělají, ne? Obětují se pro své děti. I když to bolí. I když to není správné.
Ale někdy se ptám sama sebe: Kdy je té oběti dost? Kdy máme právo říct "ne"? Kdy máme právo myslet i na sebe?
A odpověď stále hledám.
