Článek
Erika si balila kufr s pocitem, že odjíždí hlavně proto, aby na chvíli nemusela být silná. Rozvod byl čerstvý, vyčerpávající a plný rozhovorů, které se opakovaly pořád dokola, aniž by přinášely úlevu. Lázně měly být místem, kde se nebude nikdo ptát, jak se má doopravdy. Kde si vystačí s procedurami, knihou a dlouhými procházkami. Chtěla být sama, ale ne osamělá.
Cesta vlakem ubíhala pomalu a Erika pozorovala krajinu za oknem s otupělým klidem. Připadala si zvláštně prázdná. Ne smutná, spíš vypnutá. Teď aspoň nikomu nic nedlužím, říkala si v duchu. Pár týdnů, kdy se nemusí rozhodovat, vysvětlovat ani obhajovat. Jen existovat.
Klid, který není tak tichý, jak čekala
První dny v lázních byly přesně takové, jak si představovala. Ranní procedury, pomalé snídaně, odpolední klid. Sedávala sama v rohu jídelny a pozorovala ostatní hosty. Páry, které spolu mlčely už roky. Skupinky žen, které si přijely odpočinout od rodin. Jednotlivce, kteří působili stejně nenápadně jako ona. Nikdo se jí neptal, proč je tady. A to jí vyhovovalo.
Až do jednoho odpoledne, kdy si po proceduře sedla do malé kavárny v lázeňském parku. Objednala si kávu, otevřela knihu a těšila se na tu známou samotu. Jenže u vedlejšího stolku si někdo odsunul židli a zeptal se, jestli je volno. Erika zvedla oči a automaticky přikývla. Bylo jí to vlastně jedno.
Sedl si naproti ní. Muž přibližně jejího věku, trochu nesvůj, s knihou v ruce. Neptal se dál. Jen se usmál a ponořil se do čtení. A právě to ticho mezi nimi bylo zvláštně jiné. Nebylo nepříjemné. Nebylo rušivé. Bylo… klidné.
Když se blízkost neptá, jestli je vhodná chvíle
Potkávali se pak znovu. Neplánovaně, nenápadně. U procedur, na chodbě, při večeři. Vždy jen krátký pohled, úsměv, pár slov. Erika si říkala, že to nic neznamená. Jsem tady jen na chvíli, připomínala si. Nejsem připravená na nic víc.
A přesto se přistihla, že se na ty krátké okamžiky těší. Že jí není lhostejné, jestli ho uvidí. Byla to blízkost bez tlaku, bez očekávání, a možná právě proto tak zneklidňující.
Jednoho večera se dali do řeči víc. Seděli v parku na lavičce, každý se svým hrnkem čaje. Nemluvili o rozvodech, o minulosti ani o tom, proč jsou tady. Povídali si o maličkostech. O tom, jaké je to být chvíli mimo vlastní život. O únavě, která není vidět. O tichu, které může být úlevné i děsivé zároveň.
Erika si uvědomila, že se směje. Opravdu směje. Ne zdvořile, ne ze slušnosti. Tohle jsem dlouho necítila, proběhlo jí hlavou a hned vzápětí ji ten pocit vyděsil. Protože blízkost přišla dřív, než si stihla říct, že je na ni připravená.
Vnitřní odpor a tiché pochybnosti
Další dny byly zvláštní směsicí radosti a vnitřního odporu. Erika si připadala, jako by zrazovala sama sebe. Jela přece do lázní, aby byla sama. Aby se nadechla. Aby si ujasnila, kým je bez manželství, které skončilo. Neměla bych si tohle dovolit, říkala si. Ne teď.
Zároveň ale cítila, že ji ta setkání nijak nevysávají. Naopak. Nepotřebovala nic vysvětlovat. Nemusela se obhajovat. Nemusela být „v pohodě“. Stačilo jen být.
Jednoho odpoledne, když se rozcházeli po společné procházce, se Erika rozbrečela. Ne náhle, ne hystericky. Jen se jí po tváři skutálela slza, kterou už nedokázala zastavit. Nebylo to smutkem. Bylo to úlevou. Tím, že si uvědomila, jak moc byla dlouho zavřená. A jak málo stačilo, aby se něco pohnulo.
Možná jsem si myslela, že blízkost je další závazek, došlo jí. A ona to může být jen přítomnost.
Odjezd bez slibů
Když se blížil konec pobytu, nepadala velká slova. Žádné sliby, žádné plány. Vyměnili si kontakt, ale ani to nebylo samozřejmé. Erika odjížděla s pocitem, že se něco změnilo, i když se vlastně „nic nestalo“. A právě to bylo na tom nejdůležitější.
Cestou domů znovu seděla u okna vlaku a pozorovala krajinu. Tentokrát už se necítila prázdná. Spíš otevřená. Ne ve smyslu připravenosti na nový vztah, ale otevřená možnosti, že blízkost nemusí bolet. Že nemusí přicházet podle plánu. A že někdy se objeví přesně ve chvíli, kdy si myslíme, že na ni ještě nemáme sílu.
Možná jsem do lázní jela léčit tělo, pomyslela si. A vrátila se s tím, že se mi o kousek uzdravila i hlava.
Ne proto, že by se všechno spravilo. Ale proto, že pochopila, že blízkost si nevybírá správný čas. A někdy je to tak v pořádku.
