Článek
O to víc mě překvapilo, když jsem mezi regály s potravinami uviděla našeho souseda z vedlejšího domu. Byl tam sám. Nebo jsem si to aspoň myslela. Měl v košíku pár věcí, ale když jsem se na něj podívala pořádně, mi něco nesedělo. Vždycky byl typ, co chodí v montérkách a kupuje hlavně pivo, pečivo a cigarety. Tentokrát měl v košíku víno, drahé belgické pralinky, květiny a kosmetiku. Chvíli jsem si říkala, že asi má narozeniny jeho žena. Jenže jeho manželku znám a ona sladké nejí, víno nepije a květiny kupuje zásadně jen do zahrady.
Nečekané zjištění
Stála jsem u regálu s těstovinami a snažila se nedívat. Jenže on mě zahlédl a trochu se lekl. Pozdravili jsme se a on hned začal vysvětlovat, že jen tak něco bere pro kamarádku, které pomáhá. Mluvil rychle, až moc. Pak mu zazvonil telefon. Na displeji se objevilo jméno, které jsem nikdy neslyšela a podle jeho tónu to rozhodně nebyl kolega z práce.
Když telefon položil, řekl, že už musí běžet, a rychle odjel s košíkem k pokladně. Bylo jasné, že nechce, abych viděla, co má ještě na pásu. V tu chvíli jsem si uvědomila, že tu jeho „kamarádku“ znám jen z doslechu. Mladá holka z vedlejší vesnice, která se k němu prý nastěhovala na pár dní, když se „pohádala s rodiči“. Tehdy jsem tomu nevěnovala pozornost.
Tichý návrat domů
Cestou zpátky jsem nad tím přemýšlela. Nešlo o to, že by mi bylo do jeho soukromí. Jen mi došlo, jak zvláštní je, že za hranicemi si lidé dovolí věci, které by si doma netroufli. V Polsku ho nikdo nezná, takže tam může nakupovat, co chce, a pro koho chce, bez pohledů sousedů.
Do města jsme přijeli skoro zároveň. On šel od auta s velkou papírovou taškou, já za ním s igelitkou. Když jsem ho pozdravila, jen kývl hlavou a zmizel ve vchodu. A o půl hodiny později jsem z balkonu viděla, jak k jeho bytu přijela červená Fabie. Z ní vystoupila právě ta mladá holka. Usmívala se a nesla v ruce kytici, kterou jsem ještě před chvílí viděla v jeho košíku.
Co jsem si nechala pro sebe
Od té chvíle jsem se s ním potkávala na chodbě jen občas. Nikdy jsme se o Polsku nezmínili. Neptala jsem se, nechtěla jsem se do ničeho plést. Jenže pokaždé, když vidím jeho manželku, jak s ním vychází z bytu, přemýšlím, jestli tuší. Ona vypadá spokojeně, směje se a zdraví všechny kolem. A on? Působí, jako by měl vše pod kontrolou.
Možná má. Možná je to jen jejich věc. Možná by mělo zůstat tajemstvím, co kdo vozí z polského supermarketu. Ale od té doby si uvědomuju, že lidé, které denně míjíme, často žijí úplně jiné životy, než si myslíme. A že pravda se občas schovává v tašce mezi vínem a čokoládou.
Zdroj: Lenka V., Karviná
