Článek
Bylo vedro, typický červencový podvečer. Všichni z našeho činžáku posedávali venku za domem, někdo přinesl skládací stoly, jiný tácek s buchtami. Mám tenhle dům ráda. Není to žádná luxusní novostavba, ale lidi jsou tu milí, rádi posedí, pokecají, dají si něco k jídlu. Letos se navíc přistěhoval nový nájemník, prý do druhého patra. Vysoký, klidný chlap kolem padesátky. Děti nemá, žena s ním nebyla. Působil celkem sympaticky.
Nikdo z nás ho předtím moc neviděl, jen jsme si ho párkrát všimli ve výtahu nebo na chodbě. Ale když se na grilovačce objevil s flaškou vína a s úsměvem nabídl, že pomůže s uhlím, hned se zapojil do party. Sedl si ke mně, protože byl volný flek, a začali jsme se bavit. O počasí, o tom, odkud se přistěhoval. Znělo to normálně. Až příliš normálně.
Příliš známý hlas
Začal mluvit víc o tom, jak dlouho žil na druhém konci Prahy, jak učil na střední škole a že teď má radost z nové etapy života. A mě najednou zamrazilo. Ten hlas. Tón, dikce, pauzy. Něco mi začalo honit v hlavě, ale pořád jsem si říkala, že to nemůže být ono. Ale pak se zasmál. Takovým tím zvláštním, krátkým, pisklavým způsobem. A mně se vrátilo všechno.
Byl to on. Můj bývalý učitel. Ten, kvůli kterému jsem na střední přestala věřit dospělým. Ten, co se vždycky „náhodou“ otřel, co mi posílal emaily o víkendu, co mě zval na „konzultace“ po vyučování, kde pak dlouze vyprávěl o svém osobním životě a dotýkal se hranice toho, co je vhodné. Nikdy se nic neprokázalo, nikdy to nepřekročilo zákon, ale bylo to zvláštní. Nepříjemné. A já tehdy přestala chodit do jeho hodin, řešila to s výchovnou a nakonec jsem přešla na jiný seminář.
Co s tím teď?
Seděl tam vedle mě. Pil víno, smál se na ostatní a vůbec netušil, kdo jsem. Nevypadala jsem jako tehdy. Vlasy mám teď jiné, jméno na zvonku je přítelovo. Ale já si ho pamatovala moc dobře. A zatímco on si vesele opékal špekáček, mně se svíral žaludek. Chtěla jsem vstát a odejít, ale přišlo mi to hloupé. Co bych řekla? Že mám trauma z chlapa, co mě v osmnácti jen trochu znejistil?
Zůstala jsem tedy sedět. Mlčela jsem, občas kývla, ale bylo mi jasné, že tady s ním v baráku žít nechci. Ne proto, že bych si myslela, že mi ublíží. Ale protože si pamatuju, jak jsem se tehdy cítila. Že mi nikdo nevěřil. Že všichni říkali, ať to neřeším, ať nejsem přecitlivělá. Ale on věděl, co dělá. Věděl, že se dotýká hranic.
Mám něco říct?
Druhý den jsem to řekla příteli. Jen tak mimochodem, bez emocí. Poslouchal pozorně a pak jen řekl: „Tak si dej bacha, a kdyby tě otravoval, jdeme s tím ven.“ Ale o to mi vlastně nejde. Nechci nic eskalovat. Jen mě to úplně rozhodilo. Najednou jsem byla zpátky ve škole, zase jsem si připadala nejistá. A to jsem si myslela, že už mám tuhle kapitolu za sebou.
Dívám se teď i jinak na ty grilovačky. Na lidi kolem. Nechci je strašit, vykládat jim příběh z minulosti. Ale nechci tam ani sedět vedle něj. A nevím, co s tím. Možná se přestěhuje. Možná já. Možná se tomu jen vyhnu a budu doufat, že mi nikdy nezazvoní u dveří.
Zvenčí všechno vypadá v pohodě
Venku svítí slunce, děti si hrají na trávě, sousedky si půjčují sůl a všichni jsou na sebe milí. Ale já vím, kdo bydlí o patro výš. A i když si to nechci přiznat, kazí mi to pocit domova. Ale on byl vždycky mistr v tom, jak zůstat „čistý“. I když dobře věděl, co dělá.
Možná je to jen moje věc. Možná s tím musím prostě jen žít. Ale něco se ve mně zase zmenšilo. A i když se snažím si říct, že je to minulost, pořád cítím ten nepříjemný tlak. Jako by ve vzduchu visela otázka, co všechno si pamatuje on.
