Článek
Zjistila jsem to hned. Byla jsem unavená, bolela mě prsa, a hlavně jsem to prostě cítila. Těhotenský test byl jen potvrzení. A pak přišlo to zvláštní ticho. Ani radost, ani panika. Jen vnitřní ticho, jakoby se zastavil čas. Seděla jsem na posteli a koukala před sebe.
Nechtěla jsem to řešit sama
Volala jsem kamarádce. Jediné, které jsem to mohla říct. Přijela hned. Koupily jsme další testy, naplánovaly, co dál. Ale stejně to bylo jen přetvářka. Už jsem věděla, co musím udělat. Ne kvůli tomu, že bych dítě nechtěla. Ale protože v tuhle chvíli bych mu neměla co nabídnout.
Nemám stálého partnera, bydlení řeším podnájmem, pracuju jako zdravotní sestra na směny, na úvazek, který se mi každé tři měsíce mění. Peníze jsou nejisté, čas taky. Není to situace, do které bych chtěla přivést nový život.
Na gynekologii mi řekli, že jsem devátý případ ten den
Objednala jsem se co nejdřív. Na gynekologii byla plná čekárna. Když mě sestřička zvala dovnitř, poznala to na mně. Než jsem stačila cokoli říct, jen se na mě podívala a řekla: Dneska je to běžné. Jste už devátá.
A v tu chvíli jsem pochopila, že se to opravdu děje. Že to není jen můj příběh. Že nás je spousta. Že tyhle věci se dějí potichu, bez řečí, bez soudů. Jenže i když je něco běžné, neznamená to, že je to snadné. Ani trochu.
Před zákrokem jsem necítila strach. Jen prázdno
Dostala jsem termín. Mezi směnami, abych nemusela nikomu nic vysvětlovat. Řekla jsem, že jdu k zubaři. Nikdo se neptal. V nemocnici všechno proběhlo rychle. Anestezie, zákrok, probuzení.
Pamatuju si jen sestřičku, která mi podala čaj a řekla: Tak už to máte za sebou. Jako by to byla běžná věc. Možná je. Ale ve mně zůstalo něco, co běžné není. Nešlo o bolest. Šlo o vědomí, že jsem musela udělat volbu, kterou jsem si nikdy nepřála udělat.
Nešlo to jen přejít a jít dál
Několik dní jsem se tvářila, že je všechno v pořádku. Šla jsem do práce, smála se, vařila si čaj. Ale v noci jsem nemohla spát. Přemýšlela jsem, co by bylo kdyby. Jestli jsem si tím zavřela nějaké dveře. Jestli jsem to zvládla dobře.
Nikdo mi neříkal, co mám cítit. A já jsem to vlastně nevěděla. Jen jsem cítila tíhu. Ne lítost, ne výčitky. Tíhu. Protože je rozdíl mezi rozhodnutím a jeho následkem. A i když víte, že jste se rozhodli správně, pořád to něco zanechá.
Teď už je to pár měsíců
Zvykla jsem si s tím žít. Pořád si myslím, že jsem udělala to nejlepší, co šlo. Ale občas, když vidím miminka v čekárně nebo těhotné kamarádky, sevře se mi žaludek. Ne kvůli závisti. Jen mi to připomene.
A taky mě napadá, kolik dalších žen sedí vedle mě v tramvaji, v kanceláři nebo v nemocniční jídelně a nesou si podobný příběh. Možná bychom si měly přestat říkat, že je to běžné. Protože když je něco běžné, snadno se zapomene, že je to zároveň křehké.
Zdroj: Ilona V., Brno
