Článek
Petrovi rodiče žijí v domku za městem. Zvenku vypadá obyčejně, uvnitř je všechno drahé, přepychové. Zlaté rámky, těžké závěsy, křišťálové skleničky na stole, které nikdy nikdo nepoužívá. A ticho. Ne to příjemné, ale to tíživé, kdy máte pocit, že každé slovo bude použito proti vám.
Tohle se nestalo poprvé
Přijeli jsme tam neplánovaně. Vraceli jsme se z víkendu a napadlo nás zastavit se na kafe. Petr šel do garáže pomoct s něčím otci, já zůstala v obýváku s jeho matkou. Ta ale za chvíli někam odešla, prý nahoru. Nevadilo mi to, chtěla jsem si projít album s jejich starými fotkami, které jsem tam zahlédla minule.
Cestou do vedlejší místnosti jsem ale omylem otevřela jinou skříň. Ne album, ale šanony. V jednom byly složky s výpisy účtů, smlouvami… a fotkami. Prvně jsem myslela, že se spletli a jsou to nějaké reklamní materiály, ale když jsem zahlédla jednu známou tvář, ztuhla jsem. Byl to tchán. A nebyl sám. Nechci popisovat, co přesně na těch fotkách bylo, ale rozhodně to nebyly momentky z rodinné dovolené.
Cizí svět, který nechceš znát
Nevím, jak dlouho jsem tam stála. Cítila jsem, jak se mi rozklepala kolena. Chtěla jsem ty fotky vrátit, jako by se nic nestalo, ale než jsem stihla skříň zavřít, stál ve dveřích. Tchán. Díval se na mě, klidně, bez překvapení. Jen se zeptal: „Už jsi viděla dost?“ A já nevěděla, co říct. Nepřipadalo mi, že bych mohla utéct. Jako bych byla někde, kde neplatí normální pravidla.
Sedli jsme si do kuchyně. Nalil mi kávu. A pak mi řekl, že je to komplikované. Že je lepší o některých věcech nemluvit. Nabídl mi peníze. Hotovost. Prý „za nepohodlí a pochopení“. Řekl to tak suše, jako by šlo o rozbitý hrníček, ne o něco, co mě bude budit v noci ještě měsíce.
Mlčení, které se nedá splatit
Nevzala jsem je. Ani jsem si je neprohlédla. Jen jsem řekla, že tohle je mezi námi a že Petrovi nic neřeknu. A taky jsem to dodržela. Ale od té doby mezi mnou a tchánem visí něco, co nejde pojmenovat. Nechci domýšlet, co všechno se za tím skrývá. Možná to byly jen fotky. Možná ne.
Petrovi jsem neřekla nic. Nechci ho ztratit. Nechci mu zničit vztah s otcem. Ale už tam nejezdím. Vždycky se vymluvím. Bolí mě žaludek, mám práci, je mi špatně. Někdy v noci přemýšlím, jestli jsem zbabělec. Ale co bych tím změnila? Jen bych rozmetala rodinu, která už beztak stojí na lži.
Zpátky k normálnímu životu
Nejhorší je, že se přistihuju, jak předstírám. Doma, v práci, i sama před sebou. Usmívám se, vařím večeře, plánuji dovolenou. A přitom v hlavě pořád držím tu chvíli v kuchyni. A jeho hlas. Nabízí mi peníze, jako by to bylo normální.
Zatím si píšu všechno do deníku. Není to řešení, ale pomáhá mi to aspoň trochu nezbláznit se. Vím, že jednou se to bude muset otevřít. Ale ještě ne. Ještě ne dnes.
