Článek
Právě proto jsem po několika měsících chození pozvala svého přítele na rodinnou oslavu. Moje máma slavila narozeniny, a i když nejsem z těch, co by hned vodily partnera domů, tentokrát mi to přišlo jako dobrý nápad.
Byla jsem zamilovaná. On byl galantní, chytrý, měl práci, kterou uměl hezky popsat, a působil jako někdo, kdo ví, co chce. V mých očích byl tak trochu výhra. Takže jsem se těšila, že ho moje rodina pozná.
Oslava jako z katalogu
Máma připravila menší posezení na zahradě. Grilovalo se, sedělo u vína, hrála hudba. Všichni byli v pohodě. Přítel se uvolněně bavil s mým bráchou, občas pomohl s přípravami, nevyjímal se. Až jsem si říkala, že jsem ho tam mohla vzít už dávno.
Zatímco ostatní seděli u stolu, on se šel projít s mojí mámou. Prý jen na chvilku, aby ji líp poznal. Zprvu mi to přišlo hezké. Vždyť přece není nic špatného na tom, že se snaží zapadnout a být milý. Jenže když se vrátili zpátky, atmosféra se změnila.
Zvláštní ticho a pohledy, kterým jsem nerozuměla
Máma byla nějaká jiná. Uculovala se, ale ne tak, jak to znám. Spíš jako když někoho nechcete urazit, ale v hlavě vám víří myšlenky. Neřekla nic, jen se posadila, nalila si skleničku a zapojila se do hovoru, ale oči mi neuhnula. Cítila jsem v žaludku tlak.
Po pár minutách jsem si ji vzala stranou. Zeptala jsem se, co se stalo. Nechtěla mi to nejdřív říct. Až po chvíli, kdy jsem slíbila, že se nebudu hned zlobit, mi tiše řekla, že se jí přítel během té krátké procházky zeptal, jestli ještě spí s tátou.
Myslela jsem, že špatně slyším
Nevěděla jsem, co říct. Nechápala jsem to. To přece nemohl myslet vážně. Když jsem to na něj později vybalila, usmál se a řekl něco jako „byla to jen sranda, nemyslel jsem to vážně, chtěl jsem odlehčit napětí.“ Napětí? Při oslavě? Při rozhovoru s mou mámou, kterou viděl poprvé v životě?
V tu chvíli jsem začala pochybovat o všem. O tom, co jsem si o něm myslela. O jeho „chytrosti“, o jeho empatii. O našem vztahu. Protože jestli někdo považuje za normální vyprsknout takovou větu před mojí mámou, tak zřejmě nejsme na stejné vlně.
Máma to přešla, ale já nedokázala
Moje máma se zachovala skvěle. Nevyhodila ho, nedělala scénu. Ale bylo vidět, že jí to bylo nepříjemné. A mně dvojnásob. Od té chvíle jsem na něho koukala jinýma očima. Začala jsem si všímat, kolikrát „vtipkuje“ na hraně. Kolikrát říká věci, které zraňují druhé, ale omlouvá to tím, že má „černý humor“.
Došlo mi, že jsem se zamilovala spíš do představy, než do něj samotného. Protože ve chvíli, kdy je člověk s někým, koho by nikdy nevzal na oslavu k mámě podruhé, je něco špatně.
I když to bolelo, už spolu nejsme
Trvalo mi to ještě pár týdnů. Nechtěla jsem jednat impulzivně. Dala jsem tomu čas, ale ten to jen zhoršil. Jeho humor mi začal vadit i mezi přáteli. Věty, které jsem dřív přešla, mi teď zněly v hlavě jako sirény. A tehdy mi došlo, že tohle není člověk, se kterým bych chtěla jednou vychovávat děti.
Rozešli jsme se. Poklidně. Vysvětlila jsem mu proč a on to přijal. Tvrdil, že nic špatného neřekl. Že jsem přecitlivělá. Ale možná je právě to ten rozdíl. Já totiž nechci být s někým, kdo za problém považuje to, že se mě něco dotklo.
Veronika H., Ústí nad Labem
