Článek
Sedli jsme si ke stolu, všechno bylo hezky prostřené a já si v duchu říkala, že tohle zvládnu. Že jde jen o obyčejný rodinný oběd. Pak se ale otevřelo téma pečiva. Maminka položila na stůl čerstvé rohlíky a s povzdechem pronesla, kolik dneska stojí. Jak si pamatuje, že dřív stály korunu. Tatínek přitakal a přidal historku o tom, že chleba už pomalu stojí jako maso. Usmívala jsem se, kývala hlavou, snažila se zapojit. Říkala jsem si, že je to normální, že tohle řeší dneska všichni.
Jenže u pečiva to neskončilo. Během pár minut se rozhovor stočil k tomu, jak se dneska žije strašně draze, jak mladí rozhazují peníze, jak všechno utratí za hlouposti a pak si stěžují, že nemají na bydlení. Seděla jsem tam, s hrnkem kávy v ruce, a pomalu mi docházelo, že se mě to vlastně týká víc, než bych chtěla.
Partner seděl vedle mě, mlčel a díval se do talíře. Věděla jsem, že to nemyslí zle. Že mluví obecně. Ale i tak jsem cítila, jak se ve mně něco stahuje. Protože přesně tyhle řeči slýchám pořád. V práci, v tramvaji, na internetu. A najednou jsem je slyšela u stolu lidí, kteří jsou pro mého partnera celý svět.
Začali mluvit o nájmech. O tom, že dřív se dalo koupit bydlení i z jednoho platu. Že když byli mladí, museli se uskromnit, ale šlo to. Maminka zmínila, že kdybychom nekupovali kávu s sebou a nechodili tolik do restaurací, určitě by se dalo ušetřit. V tu chvíli jsem se přistihla, že se omlouvám. Ani jsem nevěděla proč.
Říkala jsem, že já vlastně moc neutrácím. Že si vařím doma. Že se snažím šetřit. Že nemám drahé koníčky. Znělo to, jako bych se obhajovala. A to jsem tam přitom nebyla na výslechu.
Cítila jsem se najednou malá. Jako bych měla na čele napsáno, kolik vydělávám a kolik mám na účtu. Jako by bylo vidět, že vlastní byt zatím nemám. Že bydlím v nájmu. Že nevím, jestli si někdy budu moct dovolit něco svého. A přitom jsem si do té chvíle myslela, že tohle je jen náš problém. Můj a partnerův. Ne téma k nedělnímu obědu.
Nejhorší nebylo to, co říkali. Nejhorší bylo, že tomu vlastně věří. Že mají pocit, že svět funguje pořád stejně jako před třiceti lety. Že když se člověk snaží, všechno jde. A kdo to nemá, ten se málo snažil.
Vzpomněla jsem si, kolikrát jsem si sama říkala, že musím ještě víc zabrat. Víc pracovat. Víc šetřit. Víc se snažit. A přesto jsem pořád byla na stejném místě. Ne chudá, ale ani v bezpečí. Tak někde mezi. Dost na to, abych neměla nárok na pomoc. Málo na to, abych měla klid.
Když maminka pronesla, že mladí dneska nechtějí obětovat pohodlí, měla jsem chuť jí říct, že to není o pohodlí. Že bych klidně obětovala spoustu věcí. Jenže není co. Že realita je prostě jiná. Ale neřekla jsem nic. Jen jsem se znovu usmála.
Oběd pokračoval. Mluvilo se o práci, o známých, o počasí. Atmosféra byla pořád přátelská. Nikdo nebyl nepříjemný. A přesto jsem se cítila vyčerpaná. Jako bych musela celou dobu držet nějakou roli. Tu hodnou, slušnou, vděčnou. Tu, která si nestěžuje.
Když jsme odcházeli, maminka mi zabalila pečivo s sebou. Prý ať to doma nemusíme kupovat. Poděkovala jsem. A v autě jsem mlčela. Partner se mě ptal, jestli jsem v pořádku. Řekla jsem, že ano. Protože co jiného jsem měla říct.
Až večer, když jsem ležela v posteli, mi to došlo. Že mě nerozhodilo pečivo ani ceny. Ale ten pocit, že musím pořád vysvětlovat svůj život. Že musím obhajovat to, kde jsem. Že i když se snažím, pořád to někomu připadá málo.
Nezlobím se na jeho rodiče. Vím, že to myslí dobře. Vím, že vyrůstali v jiném světě. Ale ten oběd mi ukázal, jak velká propast mezi námi je. Ne věková. Ale zkušenostní. A že ji asi jen tak nepřekleneme.
Od té doby, když slyším řeči o tom, jak si mladí za všechno můžou sami, vybaví se mi ten stůl, rohlíky a úsměvy. A já vím, že někdy nejde o peníze. Ale o pochopení. A to je dneska možná ještě dražší než pečivo.
